Někdy nás dusí uvnitř pocity.

No občas je to taková tíha, kterou s lehkostí rozpustí …”naše záchranná kotva”.

Znám to : ”…sedím v kuchyni, koukám před sebe a vidím hodiny, který ve tvé nepřítomnosti ukazují kolem půl 11 v noci. Vstávám otevírám lednici koukám před sebe a i když jsem už po jedné láhvy vína, cítím se pořád slabě. A tak prostě potřebuju další.

Sedám si s plnou sklenkou, ve které se nekompromisně odráží světlo protějšího domu, poslouchám songy jako z 20 let Anglie. Tomu se říká správná UTOPIE.

A až se dostávám do stavu závratí, lehám si konečně na postel a dokážu ze sebe dostat slzy.”

 

Citový obraz nevědomí, rozvíjející se do hloubky pocitů zchladit vše, co by nám mohlo ublížit. Tohle je přesná definice cesty ke stavům kdy :

Hysterie je jen slabý začátek nestabilních emocí, primitivních reakcí, pocitu nedokonalostí, tlumící naše vědomí, jen prostými okolními věcmi ( horlivé nákupy, přejídaní, nebo naopak nucene hubnutí,alkohol, prášky ).

Upjatost není zdaleka ani vrcholem všeho. Není to ani správna definice všeho. Odevzdáme veškerý čas, cit, myšlení, tělo jen jediné osobě. Hlava nepobírá chaos míchajících se myšlenek, že je to stále málo. Na ostatní skoro utočíme, protože už z principu nechceme slyšet, jak se mají protože vás to nemůže těď trápit.Nedokážeme pomoc sobě natož ostatním. Se všemi se bavíme ostře,chladně a bezvýznamně. Nekompromisně procházíme davem, jen za Tím, co je pro nás středobodem vesmíru za jakoukoli cenu.

= Z toho tady máme najednou Ustrnulé myšlení – Kritické myšlenky k sebe samému, pocit méněcennosti, uvažování o podmínkách možností naší zkušenosti z minulosti, až do teď s otazkami, co tady dělám . ?

”Sedím v kavárně, o který ani neznám název. Koukám kolem sebe, jak se lidi tváří. Maminky vypadají unavené ale přitom štastně, i když jim to věřím jen tak na oko. Sleduju z okna děštivý den. Je tak čtvrt na čtyři odpoledne. Prošel zrovna starý pán, v zašlém kabátu ale šel zpříma a vypadal dokonce i vyrovnaně, i když měl brýle cele zacákané od kapek. No viděla jsem, i mladý pár s deštníkem, který se k sobě tiskl jako hrdličky na stromě, když svítí venku slunce a nikdo si jich vlastně nevšímá. Měli svůj svět. Ten svět o kterým tady , sedíc u skoro vychladlé kávy přemýšlám já. Jestli jsem stále Ta o které přemýšlíš, když chodíš po ulici, nebo když se podíváš na nebe. Myslíš snad při tom na mě, jestli se zrovna dívám taky? Jde mi jen o zákon empatie. Stejně mi ale příjde že závod myšlenek deroucí se mým mozkem ne a ne přestat. Myslím, že už zlatou tretru vyhrali. Ovládli mne celou. Od hlavy až k patě. Nechala jsem se … Ovládnout tebou. A detaily nás dvou vidím ve výlohách, i když tam nejsi.”

Anémie-  Není problém všech, není to ani vrozené ono To prostě příjde samo. Hemoglobiny( krevní barvivo červených krvinek vázající se na kyslík)se prostě zblázní a odchází kamsi. Jak říká paní doktorka ”chybí vám vitamíny hlavně železo a vápník.” No nejhorší pro mě bude asi to, jak odmítám pomoc. Protože každá pomoc mi příjde zbytečná a tak přichází stav kdy se cítíme v křeči, zmateně, a pokud opravdu chceme důkaz tak bledá kůže není z nedostatku slunečního světla.

”…a tak přichazím domů celá zmrzlá, i když venku nebylo mínus. V tašce si nesu dvě vína, aby opět odplula vina, která ve mě vlastně nemá ani co dělat. Sundávám rychle bundu, vyzouvám se a hazím boty, někde bokem a je mi jedno kam, zapínám hudbu, tak nahlas jen aby přeřvala tok myšlenek,co hučí jako rozbouřená voda, v niž se topit nechci. Dám si něco k jídlu ?  No ne možná poslechnu doktorské rady a dám si tu tabletku železa, aby se neřeklo, že nedodržuji postupy placebo efektu na uzdravení. Já totiž moc dobře vím, že v pohodě nebudu a v podstatě to ani nejde, protože aspektů je víc než dost. No dám si něco na jídlo. Nějaká rýžová kaše bez lepku na zahřátí a ta kofeinová teplá droga, je také na místě.. 

Zapálím si ještě tu nikotinovou záchranu, bílou jako jsem já.

Myslím už jen na to, až se setmí a až mě ta bolest, kdy se cítím prázdně a ta Utopie pocitů mne pohltí a já jí budu opět trestat vínem(respektivě trestat sebe samu). Paradox toho celého je, že si uklidím, nadobí, stůl aby na něm bylo jen to potřebné , pověsím prádlo, které jsem před odchodem z domu nechala vyprat, kouknu co je doma ještě udělat, nachystám si postel ( raději dopředu ) a sedám si k počítači. Dál už není, co říct .. jen čekám. ”

A pak může člověk už jen psát a přemítat, o tom jak je duše z ATOMŮ.

Atomy se totiž nedělí.

A já můžu být, jakkoliv rozpolcená, no ta duše bude vždy celistvá. 

 

Pavel Buňata – Raději nemyslet

Myslel jsem že moře

Zatím stojím v louži

Viděl jsem tě modře

Než jsi přinesl bouři

 

Myslel jsem že cítíš

Když jsme spali nazí

Věřil jsem že chytíš

až mě láska srazí

 

Doufal jsem že tušíš

Co zrak neuvidí

Naslouchal jsem duši

Teď se za ni stydím

Vložit komentář

Komentáře