Proč chtějí zůstat v pokojíku uzavření před světem? LUCIÁNOVÉ A XÉNIE.
Vzniká nová diagnoza?!
Naše děti mluví za nás. O naší době, o životě, jaký jsme jim i sobě vytvořili. Jak žijeme . A někdy se svět přestane líbit i jim. Proč se to děje, nikdo zatím nezkoumá. Příliš nezkoumá, ale existuje speciální označení vikisyndrom.
Přibývá teenagerů, kteří nechtějí opouštět své domovy a pokoje. S okolím komunikují málo, většinou on line nebo vůbec. Rodina si pomalu a postupně zvyká a příjímá to, že ten jejich Lucián/Xénie jsou asi jiní a nemůžou chodit do školy a ani nikam jinam. Není těžké najít psychologa nebo psychiatra, který Luciánovi nebo Xénii dají nálepku/diagnózu a rodiče to mají potvzeno. Aha,tak je to nemoc- porucha, deprese nebo sociální fobie – na názvu a pojetí už nesejde. Dospívající je “pochopený” .Ne ,nemůže vycházet ven a školu vystuduje individuálně bez fyzické návštěvy. Psycholog to pojistí svým doporučením.
Proč Luciánové a Xénie nechtějí vycházet do světa? Proč se zavírají doma? Měla jsem několik takových Luciánů a Xénií ve své praxi. Ptala jsem se jich proč? Ale oni to nevěděli, proč se chtějí uzavřít doma. .Nebylo jim mezi lidmi dobře. Tak to cítili. Nebylo jim dobře ve škole ani s vrtevníky. Nebylo jim dobře venku. Jen doma se cítili v bezpečí.
A tak studovali on line, jak to šlo. A ono to kupodivu (nebo bohužel) nějak šlo.
Po škole začali pracovat on line a z domova neměli už vůbec důvod vycházet. Procházka, výlet ani dovolená je nelákaly. Seznámení hledali samožřejmě jen on line. A psali si a psali a dál ven nevycházeli.
Rodiče doufali, že se jejich Lucián/ Xénie za čas dají “dohromady” a opustí rodičovský byt/dům a svůj uzavřený svět. Ale oni ho opustit nechtěli. Bylo jim tam dobře, nemuseli se s nikým konfrotovat a stresovat a žili si svým životem .Odtržení. Bez radosti. I bez stresu.
Pro mnoho lidíje to opravdu málo pochopitelné- být stále doma a nechodit ven? Nezažívat si úžasné dovči a masové cestování? Nemít kamarády? Jak to můžou vydržet Jen sami se sebou?
Já je asi trochu chápu. Jen trochu. Protože často je náš život ve světě osamělý i s cestováním a s patnery a “úžasnou” prácí..A má na nás podivné a čím dál podivnější nároky- třeba být “in”, krásný, úspěšný, “vystajlovaný”, bez vrásek a nedokonalostí a pokud by nějaká byla – šup na estetickou kliniku – a předělat. Oči, nosy, pusy. Zuby nedokonalé nově naimplantovat. Skoro povinně být sebevědomí , úspěšní a nosit dobré značky. Studovat jedině gymnázia a prestižní školy. Žít svůj dokonalý život. A ten kdo to nechce, je divný. Zavře se pak třeba v pokoji/domě a žije si svůj život bez okolního světa a jeho podivných nároků. A to je už jen malý krok k životu on line a neprodyšnému zavření dveří pokoje nebo domu a bytu.
Je to na nás, jak děti převedeme v teenagery a jakou si pak oni zvolí cestu. Nemusí podléhat tomu, s čím nesouhlasí.
Luciánové a Xénie, kteří se světem nechtějí nic mít ale přibývají a stávají se z nich dospělí . Nejsou už zvyklí na život. Na to jít ven a žít. Zůstávají doma napořád. A protože jsou na to diagnozy, dostávají i invalidní důchody. Proč by chodili do světa, který se jim nelíbí a už ho ani nepotřebují?. Vše jde on line. V Japonsku a Jižní Korei je jich už opravdu hodně. U nás je to zatím jde, ale přibývají.
Moc ráda bych vzala Luciány a Xénie za ruku a ukázala jim, že to jde. Nepřijímat trendy a podivnosti ve světě a žít jinak. A chodit v pohodě ven. Je nás takových jiných přece mnohem víc. Moc jim to přeju, aby mohli utéct jinam než do svých pokojů a nikdy nevycházet.