Muži se nemění, ženy ano

Je to prostě tak. I když si žena stokrát řekne, že muže změnit nechce, podvědomě očekává, že se muž změní, dospěje a někam posune. Jenže z mužů se stávají jen velké děti. Muž naopak očekává, že se žena nikdy nezmění a bude to stále ta rozpustilá a veselá holka, kterou si vzal. To ale není možné. Změní ji zkušenosti, denní rutina, péče o domácnost a hlavně děti. Změní ji mateřství. Její osobnost se totálně přetvoří. Ta rozpustilá holka se musí někam propadnout a upřednostnit zodpovědnou matku.

Vidíme to jinak

Muži vnímají chod rodiny jinak zejména v momentě, když přijdou děti. Nevidí ty tisíce malých povinností, které ženy automaticky dělají. Není jich opravdu zrovna málo. Muži nemají to obrovské pouto k dětem, které se tvoří mezi matkou a dítětem v období, kdy matka nosí dítě v břiše, cítí pohyby a hodiny, dny, týdny i měsíce zvrací. Kdy jej matka v obrovských bolestech rodí, hodiny kojí, chová, koupe a přebaluje. Kdy k dítěti ve strachu v noci celé ty roky vstává, když je nemocné. Když jej učí miliony malých věcí nutných pro život. Když jej vozí do školky a ze školky. Do školy a na kroužky. Zařizuje miliony věcí, dělá s ním úkoly, shání pomůcky a přemýšlí, jak se dítě cítí.

Tisíce obav v hlavě

Žena pořád dumá nad tím, zda není dítě smutné a nešťastné, zda mu neubližují ve škole, zda má vše, co potřebuje, zda dostává dostatek lásky a odpovědí na své otázky. Zda jej dobře připravuje do života. Bere to, jako svou zodpovědnost. To muži vůbec neřeší, jsou jiní. Tohle muži prostě neumí, nechápou to, není jim to umožněno. Nemají možnost dítě nosit, porodit, ani kojit. Nemají možnost si vytvořit to pouto a ztratit sami sebe. Muži pak mají dost často pocit, že je ženy nepotřebují. Často ženám vyčítají, že děti moc rozmazlují a opečovávaní.

Zvláštní vnímání

Muži si neuvědomují ani to, že od své matky to všechno dostávali plnými doušky zcela samozřejmě. Klidně vám řeknou, že to je přece docela něco jiného. Často muži na své děti žárlí. Žena dětem dává více pozornosti než jim. Je to také jeden z důvodů proč si hledají mladší ženy, které je budou obdivovat. Dokonce ani většinou nechtějí uznat, že kdyby se více zapojili do celkového chodu rodiny a domácnosti, dostalo by se od ženy více času i na ně.

Kde je ta žena

A tak se ženy změní. Pod tíhou každodenního tlaku povinností o chod domácnosti, rodiny a obavy o dítě či děti. Ženy prostě dospějí pod tíhou povinností a potíží, které denně řeší. Když k tomu připočteme povinnosti v zaměstnání a snahu ještě nějak slušně vypadat, protože to je dnes přece zcela samozřejmé, porazilo by to i vola. Vola možná ano, ženu ale nikoliv. Ta to zvládne a přežije. Je sice zcela jiná, ale přežije. Pak děti vyrostou. Najednou je doma ani nepotkáte. A žena si uvědomuje, že má spoustu času. Uvědomuje si, že toho zvládla strašně moc a najednou je jiná, samostatná. Občas ale neví, co s tím.

Co jsem to vlastně chtěla

A opět je zde ten mužův pocit, že jej žena nepotřebuje, že se změnila. A opět to nechápe. On je přece stále to stejné, velké dítě. A zde nastává obrovský bod zlomu. Jak se zase dát dohromady a naučit se spolu žít každý den. Jak se smířit s tím, že je žena jiná. Že si už ani nevzpomíná na své odložené sny z mládí. A že už se znovu vrátit neumí, protože se změnila. Žena uvažuje nad tím, co teď vlastně chce. Co chce dělat, čemu se chce věnovat, zda chce zůstat. Na změnu je často pozdě. Nejsou tu už ideály. Přijde poznání, že to, co člověk od vztahů v mládí očekává, jsou jen zidealizované sny. Znovu už často od začátku začínat nechce. Je to ale přece žena a tam někde jsou děti, i když dospělé, takže to nevzdá.

Zatracené otázky a odpovědi

Žena začne podnikat, pěstovat koníčky, dělat věci, na které neměla čas. Hlavně honem, než ji pohltí vnoučata. A muž to zase nechápe. Je jiný. Ničím z toho si neprošel. Jak vlastně bylo myšleno to společné soužití ženy a muže? Jak má vypadat a probíhat? A je vůbec možné být na stejné koleji a nějak to bok po boku zvládnout? Žít, chápat, sdílet, vnímat, tolerovat, vycházet si vstříc… V podstatě jsme všichni ukrutně nesnesitelní. Máme co dělat, abychom vydrželi sami se sebou. A jak tedy vůbec vydržet spolu?