Chceme být jiní a osvobodit se od rodičovského vzoru. Vyhnout se chybám těch, kteří nás vychovávali, i když jsou jistým stylem naším vzorem. Vyrůstali jsme, pozorovali je a napodobovali naprosto přirozeně. Máme tendence chovat se tak, jak se oni chovali k nám. Je obtížné odpoutat se od rodičovských vzorů hluboce zakořeněných v naší psychice. Pokud vzory zrovna nebyly dobré, je to ale nutné. Mnohdy ale naopak přicházíme časem na to, že rodiče měli pravdu. Že by bylo lepší, dělat to, jako oni.
Takhle to dělat nebudu
Když dospíváme, přísaháme si, že nikdy nebudeme stejní, jako naši rodiče. Přesto se dnes a denně přistihujeme, že se naše životy podobají životům našich rodičů. Osvobodit se od schématu chování rodičů není snadné. Je zatraceně těžké nepokračovat ve stejné roli jako naši rodiče. Získat skutečnou citovou nezávislost. Strach z toho, že budeme opakovat chyby svých rodičů, je častým problémem v dospívání. Stejně tak, jako se rodiče bojí, že děti budou opakovat jejich chyby. Přesto je podle psychologů možné se od rodičovských vzorů odpoutat, když se s nimi přestaneme srovnávat.
Být jiní
Překonat strach z toho, že budeme stejně ustrašení, jako naši rodiče, když se nám narodí děti, není snadné. Rodičovský strach je přirozený, někdy je ale přehnaný. Občas pouze stačí přestat se obávat toho, že se svým rodičům podobáme. Je třeba mít jasno v tom, co na rodičích obdivujeme a jaké chyby nechceme opakovat. Akceptovat myšlenku, že své rodiče můžeme milovat, i když se nám na nich něco nelíbí. Stejně tak totiž rodiče milují své děti. Obzvláště, když jsou dospělé a žijí způsobem, se kterým rodiče nesouhlasí. Je třeba se odpoutat a dospět. Nechat žít své děti i své rodiče podle jejich vzorů a přání.
Krize dospívání
Krizi dospívání prožívají rodiče i jejich děti. Rozhodující etapa psychického vývoje osobnosti se ocitá ve fázi, kdy děti systematicky zpochybňují své rodiče a rodiče zase pochybují o tom, že děti jsou dostatečně připravené na život, i když proto dělali, co mohli. Rodiče přestávají být nedotknutelnými hrdiny z dětství, mají viditelné chyby a jejich rozhodnutí děti začínají zpochybňovat. Děti musí projít stádiem vzdoru, vytyčit si svou vlastní cestu a současně to musí rodiče a děti ustát. Děti se musí rozhodnout, co si ponechat a co musí jít stranou. A časem možná zjistit, v čem měli rodiče pravdu a také v čem se mýlili. Stejně tak by měli rodiče mít schopnost uznat, že něco prostě jejich děti dělají lépe. Obě strany to nemají vůbec lehké. A jak to přežijete, nezáleží jen na vás. Život jde občas podivným směrem.