Když nás někdo zklame, cítíme se podvedeni, odvrhnutí a deprimovaní. Vysněná a očekávaná budoucnost je pryč. Máme pocit, že už nemůžeme nikomu věřit.
Přemýšlíme, zda má vůbec význam lidem věřit. Důvěra je náš postoj k okolí. Pokud předpokládáme, že okolí a lidé nám budou nakloněni, považujeme prostředí za důvěryhodné. Jde o podvědomé přesvědčení. Pěstujeme si zažitý názor, že pokud nás někdo zklame, už mu nemůžeme důvěřovat. Pokud nás zklame někdo, komu jsme důvěřovali, nezklamali jsme se spíše my ve svém úsudku?
Bolest zklamání
Pokud jsme se zklamali ve svém úsudku, tak to bolí. Ve stavu zklamání, sebelítosti a hněvu zapomínáme na právo druhého rozhodnout se podle sebe. Většinou to není ničí vina. Je to život ve svých projevech a okolnostech. Každá taková situace je příležitost k sebepoznání a poznání druhých. Nedůvěřivostí eliminujeme případné zklamání a bolest. Sebereflexe bolí, proto připisujeme chybu druhému jako podraz. Nelze to zevšeobecňovat. Všechny ženy i muži nejsou stejní.
Nedůvěryhodnost
Pokud nás někdo zklame, není automaticky nedůvěryhodný, ale nutí nás přemýšlet. Vše, co děláme, má svůj význam. Nedůvěra eliminuje zklamání a bolest. Dovolí nám zůstat v zóně komfortu, odkud nadáváme na okolní svět. Je to pohodlné a bezmocné. Nejde o vytváření změny k lepšímu prožívání a vztahům. Podobně je to s nepodloženou bezbřehou důvěrou. Omyl lze v sebelítosti připsat okolí. Naše zranitelnost je více než na přístupu okolí v našem přístupu k sobě.
Ztracená důvěra
Nedůvěra nás může připravit o to hodnotné v životě. Nakonec nás okolnosti a touha po někom blízkém dotlačí, abychom k někomu důvěru projevily a byli mu blíž. Pak je tu problém. Hlad je špatným rádcem a vpadneme do spárů někomu, kdo si to nezaslouží. Nedůvěra je filtr, přes který přijímáme a zpracováváme informace. Vytvoříme si nadměrnou opatrnost a odstup od lidí, které zakryjeme nedostupností a rezervovaností. Bojíme se, že nás může kdokoliv ranit a lidé jsou zlí.
Izolace
Izolujeme se a toužíme mít někoho blízkého. Pak je touha na podvědomé úrovni a vědomě si ji nepřiznáváme. Říkáme si, že je nám lépe samotným. Pak někdo splní nesmyslná očekávání podle převzatých vzorů z dětství, odzbrojí naši nedůvěřivost, jsme bezbranní, ohromeni a máme pocit jedinečné blízkosti. S tím pravým to nemá nic společného, ale na základě pocitu si jej vyhodnotíme jako důvěryhodného. Po vystřízlivění ze situace jsme zklamáni a upevníme si postoj nedůvěry.
Důvěřovat nebo ne
Opatrnost není ctnost, ale důsledek strachu. Jestliže přistupuji k lidem opatrně a s nedůvěrou, projevy lásky, blízkosti, otevřenosti a upřímnosti jsou omezené. Důvěra je prezentace schopnosti přijímat okolí i s jeho projevy. Pokud vše, co přijímáme, prochází přes osobnostní filtr nedůvěry, přijímáme informace omezené, zkreslené a deformovaně je zpracováváme. Je třeba důvěřovat sobě i okolí. Pokud se v důvěře zmýlíme, postoj lze korigovat a naučit se existovat bez psychické újmy.