Dovolená, aneb memento z nákupáku

Oproti dobám minulým, žijeme své životy rychle a zběsile. Více virtuálně, než v přímém přenosu života. Jsme uspěchaní, nervózní, otupělí a apatičtí. Hrne se na nás tolik informací, že je nestačíme zpracovávat. Přestáváme rozlišovat důležitost věcí.

V každou vteřinu našeho života se někdo rodí a někdo umírá. Populace na planetě roste. Je nás tolik, až ztrácíme význam. Nejsme zatím druh ohrožený vyhynutím. Vše se ale může každou vteřinu změnit.

Já moc na dovolenou nejezdím. Mám ráda svůj všední život a plynoucí dny. Hodně pracuji a nepokládám to za špatné. Někoho baví cestovat, jiného pařit na večírku, mě baví viditelný výsledek za mnou. Čas od času je ale třeba vypnout a tělo nás přinutí, proto si občas musíme vzít i dovolenou.

V poslední den té mojí dovolené jsme navštívili nákupní centrum. V tom parnu, nejbližší klimatizované místo, kde se dalo přežít před dlouhou cestou autem domů. No přežít, i to je diskutabilní.

Než přijde konec

Do onoho nákupního centra vešla lidská bytost, která neměla ani polovinu svého života za sebou, podle mě velmi mladá, na konec svého života. Hned po vstupu organismus nevydržel prudkou změnu teploty a skácel se k zemi.

Byla přivolána rychlá záchranná služba. Ve třech patrech se kolem zábradlí na galerii tlačili lidé a pozorovali ono dění. Oživování trvalo dlouho a lidé se stále dívali. Po 5 minutách oživování tato „show“ skončila. Onu lidskou bytost zakryli plachtou, odnesli a lidé se dál věnovali svým nákupům.

A mě letěly hlavou miliony otázek, úhlů pohledu a možných odpovědí. Zajímalo by mě, zda někdo z přítomných mimo mě popřál klid jeho duši, zda se třeba pomodlil, popřál hodně sil k odcházení, měl soucit. Nebo zda to bylo jen zajímavé divadlo, které prostě skončilo. Já chci věřit, že tam někdo takový byl.

Jsme otrlí až běda. Ano, nelze se hroutit z úmrtí neznámého jedince, to bychom ostatně nedělali nic jiného. Každou vteřinu našeho života se někdo rodí a někdo umírá. Přesto je to situace poněkud podivná a netradiční.

Otázky a odpovědi

Je to smutný a děsivý konec, nebo je to lepší než umírat někde pár let na hadičkách? Je to nedůstojné? Je to důležité nebo to nic neznamená? Jak vlastně žijeme své životy a jak je končíme? Nikdo nevíme, kdy půjdeme ze světa my. Žili bychom jinak, kdybychom to věděli? Miliony otázek v hlavě…

Všichni jsme jen baterie udržující systém v chodu. Když některá vypne, nastupuje spousta dalších. Nikdo si toho téměř nevšimne. Hřbitovy jsou zanedbané a brzy zmizí úplně. Není čas na ně chodit. Běžný člověk je brzy zapomenut. I u těch zdánlivě významných osobností nikdy není jisté, zda je po čase lidé ještě budou uznávat, hanobit, nebo jim to bude jedno.

Ostatně to je současný trend. Po návratu z dovolené jsem v kontejneru na papír při vyhazování odpadu zahlédla velké množství knih. Úpadek společnosti potvrzen. Zavrhla jsem touhu je z kontejneru vybrat s myšlenkou, že všechno sama stejně nezachráním. Mám ráda svůj všední život a ráda bych si jej ještě chvíli aspoň trochu v klidu žila. Snad to není velké přání, i když mě velké připadá.

Napsat komentář