Kvantové skoky část 1

(Kniha Nový kvantový vesmír Kapitola osmá)

(Polemika)

 

Nová relativně (ne)částicová ((ne)hmotná) fyzika, dále NR(N)Č((N)H)F nebo NF, zásadním způsobem posouvá znalosti o kvantové mechanice tím, že ji dává reálný teoretický základ umožňující pochopit její podstatu jako formování energie v elektromagnetickém vlnění, ve vírových strukturách elektromagnetických polí, nejčastěji vyjadřovanými pomocí toroidních matematických modelů (Ošmerových prstenců). Takto pojaté chápání kvantové mechaniky poměrně dosti zpochybňuje, v této souvislosti s NF, pojem „mechanika“. V pojetí NF odpadají otázky vztahující se k vlastní podstatě kvantové mechaniky, tedy co vlastně kvantum znamená, a proč slovo mechanika není již tolik vhodné? To je taky odpověď na pochybovačné otázky Richarda Feynmana vyjádřené v úvodu kapitoly. Velmi zjednodušeně řečeno, kvantum je určité množství elektromagnetické energie rotující v nějak omezeném prostoru. Tento prostor pak nazýváme částice, nebo hmota. Kvantum je propojeno vlněním s okolím a je vždy nestabilní a má určitý stupeň neurčitosti.

Svoje pojednání zahajuji korekcí posledního odstavce kapitoly, kde je konstatováno, že „Kvantová mechanika dosud není uzavřenou kapitolou a 21 století nám možná přichystá ještě pár překvapení“. NF uzavírá kapitolu kvantové mechaniky v tom smyslu, že ji objasňuje na principech klasických fyzikálních zákonů elektromagnetických polí, a Ošmerových vírových modelech elementárních částic.

 

Max Born a kvantové pravděpodobnosti.

 

Úspěšnost kvantové mechaniky byla při výzkumech částicových fyziků dána tím, že umožňovala provádět relativně správné výpočty atomárních a jaderných jevů. Nepřinesla však uspokojivé vysvětlení pro podstatu hmoty a objektivní realitu samotnou. To z toho důvodu, že nebyla schopna pracovat s elektromagnetickou podstatou kvant, rotující energií představující hmotná kvanta. Podíváme-li se na dva slavné paradoxy z nového úhlu pohledu NF, budou se nám jevit věci srozumitelnější. První z nich „Einstein-Poborský-Rosenův“ (EPR) paradox, a druhý byl pojmenován podle „Schrödingerovy kočky“. Oba tyto příklady ukazovaly na znepokojení, které Einstein a Schrödinger pociťovali v souvislosti se základy této teorie.

Pokud se týká Einsteina, byl velmi prozíravý, když říkal. Kvantová mechanika nám neříká všechno. Jeho pochyby jsou z dnešního pohledu snadno pochopitelné, protože zřejmě očekával odpovědi na otázky, které přináší až NF, prostřednictvím reálného popisu možného kvantování elektromagnetické energie. A pokud jde o vysvětlení paradoxu EPR, dnes již se nejeví tak složitě a záhadné, protože NF dokáže vysvětlit vzájemné působení fotonů v rámci působení EM sil generovaných ve vzájemných vztazích jejich struktur EM polí.

Pokud se týká paradoxu Schrödingerovy kočky zdá se mi toto objasňování problému kvantových skoků nesprávně, protože zcela zanedbává fyzikální podstatu vzniku tak zvaného kvantového skoku. Pojem klasického kvantového skoku vyplývá z nepochopení fungování generování energetických (hmotných) kvant, jako důsledku permanentní transformace vírových EM struktur v celém rozsahu universa. Na SChredingerovu kočku je lépe zapomenout, nic nám v podstatě neříká k podstatě kvantování. Kvantový skok je popis fyzikálního jevu, který probíhá způsobem a rychlostí, kterou jsme do nedávna neuměli teoreticky popsat. Pojem kvantového skoku byl tím pádem neurčitý, zamlčující jeho fyzikální podstatu.

Pokud se vrátíme ke zkoumání dvouštěrbinového experimentu, a jeho nastavení tak, aby v jeden okamžik procházel pouze jeden elektron uvidíme, že ani tak nám pokus nedává uspokojivé odpovědi na fyzikální děje v jeho průběhu. Zásadním nedostatkem je deficit možností klasické fyziky pochopit v plné míře vlnový charakter elementárních částic. Vše, co nám může poskytnout klasický přístup kvantové mechaniky je, že můžeme usuzovat na pravděpodobnost místa dopadu elementární částice na detektory pokrývající plochu pravděpodobného místa dopadu. Štěrbinový pokus neukazuje nic více než, že na jednom z detektoru zpozorujeme záblesk, z něhož usuzujeme kam dopadl elektron (kvantum energie). Náhle se nám tím ztrácí popis pohybu částice na základě jeho vlnových vlastností. Namísto široké vlnové funkce se pracuje s amplitudou pravděpodobnosti. Zjevně tak dochází k redukci všech možných poloh elementární částice, a zbývá jediná. Tento jev byl popsán jako tak zvaný „kvantový skok“. Přitom jde jen o deficit možností tohoto experimentu zkoumat vlnový charakter průchodu částice štěrbinami, limitovaný úrovní teoretického poznání vírové elektromagnetické podstaty každé částice. Tento pokus nám tedy neříká nic víc než, že na některý z detektorů dopadlo větší množství EM energie (hmoty) než na jiné.

Z rozboru tedy vyplývá, proč Schrödingerova rovnice nedokáže hovořit o ničem jiném než přesně popsat šíření kvantové pravděpodobnosti vlny elementární částice. Teprve Nová fyzika umožňuje popsat obdobné kvantové jevy na výlučně elektromagnetické vlnové relativní podstatě každé elementární částice, jako nedílné součásti EM polí vycházejících z existence EM podstaty Maxwell-Farady-Červinkova etheru. Nyní je evidentní v čem je zásadní problém podstaty kvantového měření, vycházejícího z podobných pokusů. Problém vyplývá z jakési neurčitosti kvanta, které mohlo být poprvé objasněno až s objevem Ošmerova EM modelu atomu vodíku. NF naprosto přesvědčivě, na základě vírových struktur EM polí vysvětluje, do nedávné doby neřešitelný, problém přechodu (přeskoku?) elementárních částic do konkrétních kvantových stavů. Kvantování EM energie ve strukturách toroidů elementárních částic srozumitelně a konkrétně objasňuje podstatu kvanta jako soustředění EM energie v určitém ohraničeném prostoru po dostatečnou dobu k měření. Takže se stoprocentní jistotou můžeme říci, že dnes víme, co znamená kvantové měření. Takže, již kvantoví fyzici díky NF nemají žádný důvod zavírat oči před problémem, co vlastně kvantové měření je?

Důsledkem pochopení kvantových procesů podle NF, je podstatné překonání omezení teoretických fyziků dané dříve nejasnou podstatou kvantových jevů. NF fyzika dává mimo jiné možnost aplikace NF na oblast rozvoje „kvantových počítačů“ a umožňuje reálný pokrok k jejich reálnému využití.

Úvahy o tom, jak postupně docházelo ke zdokonalování představ o kvantové mechanice, a zejména významu Maxe Borna, který si první uvědomil, že Schrödingova vlna musí být interpretována jako vlna pravděpodobnostní, se dnes jeví trochu méně významné, protože jsou zatíženy omezeními teoretického poznání jejich doby. Začal se používat model „amplituda kvantové pravděpodobnosti“ ve kterém se skrývají problémy popsaných paradoxů. To, že práce Maxe Borna byly zpočátku přehlížený je naprosto normální jev, který se řídí zákonitostí, že „čím významnější je vědecká práce (objev) tím vyžaduje delší čas, než je vědeckým standardem pochopena. To se ostatně týká i Ošmerových strukturálních modelů atomů a mojí NR(N)Č((N)H)F. Většina otců zakladatelů kvantové mechaniky získala Nobelovu cenu, ačkoli kvantová mechanika vlastně přinesla jen shrnutí experimentálních výsledků vědeckých laboratoří, využitelných v praxi. Skutečný význam pro teoretickou vědu má objasnění principu kvantových jevů na Ošmerových vírových strukturách modelů atomů, a moje Nová relativně (ne)částicová ((ne)hmotná) fyzika. Takže je nastolena otázka, kdy Česká akademie věd navrhne udělení Nobelových cen za objevy vyplývajících z těchto prací. U první z nich je to téměř již desetiletí, a žádoucí reakce ze strany AV ČR se nedostavila.

Za významný přínos pro kvantovou mechaniku považuji přínos Heisenberga, aby se k pochopení kvantových jevů využívali matematických operací nazývané maticové počty. Tak jako v dnešní době, nemohll i v tehdejší době byt maticový počet plně vyžit, protože fyzikové s ním nebyly dostatečně seznámeni. To je stejný problém, se kterým se setkávají např. astrofyzici, když nedokáží plně aplikovat poznatky elektromagnetizmu ve svém oboru. Heisenbergova zásluha je také v tom, že ukázal, že kvantové chování dokáže vysvětlit vlnová rovnice, a dobře známé metody diferenciálních počtů. Většina fyziků Schrödingerovu rovnici přivítala, ale bylo třeba objasnit jaký je vlastně význam Schrödingerových kvantových vln? Schrödinger se nesmírně snažil najít reálnou fyzikální interpretaci svých kvantových vln, ale nakonec si byl donucen přiznat porážku. Jedním z problémů bylo, že vlnová funkce pro atom o dvou elektronech, na příklad pro Helium, závisí na šesti souřadnicích, a bylo těžko si představit, jak by toto mohlo odpovídat fyzikálnímu vlnění. Což je evidentně deficit obrazotvornosti fyziků té doby, a Schrödinger svoje úsilí vzdal příliš brzy. Další nesnáz spočívala v tom, že tato rovnice na rozdíl od jiných rovnic pro klasické vlny obsahovala symbol „i“, který obsahuje druhou odmocninu z „-1“. Tato komplexní čísla jsou běžně používaná a jsou mocným nástrojem při řešení mnoha různých typů problémů. Za chybný považuji formulovaný závěr, že „Uklidňuje nás však, že veličiny, které měříme při experimentech, jsou vždy „reálné“ a není zde místo pro komplexní čísla s imaginární složkou, která by obsahovala „i“.“. Schrödingerovy vlnové funkce mohou dávat komplexní čísla, a proto by snad nemohlo jít o přímo pozorované veličiny. Tady je potřeba si neplést pojem „imaginární“ v matematice a reálném světě. Imaginární číslo „i“, a vůbec komplexní čísla, vznikla právě proto, aby mohly být matematicky popsány reálné fyzikální jevy, zejména u cyklických elektromagnetických jevů. To znamená, že bez použití komplexních čísel si nemůžeme elektrodynamické kvantové jevy vůbec představit. Takže imaginární funkce v matematice, představují reálné jevy. Nesmíme zapomenout, že hovoříme o událostech ve vědě, které se odehrály téměř před stoletím. Proto by bylo divné, kdyby věda nepřišla s věrnějšími představami o kvantových jevech.

Born svoji pravděpodobnostní interpretaci kvantové vlnové funkce ukázal na zásadní problémy s možnostmi klasické fyziky, a zahájil postupný odklon od jejich zákonů, tak dobře platících v reálném světě. Pravděpodobnost se samozřejmě vyskytuje také v klasické fyzice, avšak pouze jako omezení, k němuž dochází v praxi – nikoliv jako fundamentální omezení toho, co se o systému vůbec můžeme dozvědět. Nemyslím, že by v pravděpodobnostech byl nějaký fundamentální problém. Prostě pravděpodobnost nastupuje tam, kde jinak nedovedeme fyzikální jev, z nějakých důvodů, přesně popsat. Koneckonců problematika pravděpodobnosti přímo souvisí se zákonem neurčitosti, vyplývajícím z neschopnosti přesně prostorově vymezit částice v jejich EM vlnové podstatě.

Já se plně, stejně jako Einstein, ztotožňuji s odmítáním definitivního pojmu pravděpodobnosti do fyziky, neboť pravděpodobnost nastupuje vždy tam, kde fyzikální jevy jsme schopni jen kvantifikovat, aniž bychom byli schopni zachytit jejich kvalitativní podstatu.

Za příklad může posloužit dvouštěrbinový experiment, kde se elektrony pohybují zdánlivě jako vlny, a přesto dopadají po kouscích jako kulky. Jenže to je zjednodušená představa vyplývající z neznalosti relativního (ne)částicového ((ne)hmotného charakteru každé částice, tedy i elektronu. Tato neznalost hledá záchranu v pravděpodobnosti jako nouzovém řešení experimentu.

Co tedy znamená redukce neboli „kolaps“ vlnové funkce, a proč je považován za ono základní tajemství kvantové mechaniky. Klidně můžeme opustit klasické představy o elementárních částicí, a můžeme vzít v úvahu představu elektromagnetickou vlnovou představu elementárních částic, a možnost jejich reverzních transformací podle NF v rámci EM vírových polí, jichž jsou součástí v dynamickém procesů transformace EM vírových struktur.

 

Fotony a polarizované světlo

 

 

V této kapitole se neprobírají elektrony a jejich spinové stavy, ale je zvolen jako základní systém světlo, a jeho popis pomoci fotonů, protože se předpokládá, že jeho polarizační vlastnosti jsou možná bližší než elektrony a jejich spin. Podle Feynmana je příznivou okolností, že elektrony se chovají zrovna tak jako světlo.

Podle Maxwella je třeba chápat světlo jako elektromagnetickou vlnu, v níž elektrické a magnetické pole osciluje v rovině kolmé na směr pohybu. Pro uplatnění v jiných kapitolách je dobře si uvědomit, že toto vlnění (jeho energii) ve směru pohybu vlny se ukáže velmi vhodné vyjadřovat pomoci Poyntingových vektorů. Toto pojetí se ukázalo jako vhodné pro studium chování elementárních částic, zejména v hlubokém mikrokosmu. Stále více se ukazuje, jak geniálním nástrojem jsou Maxwellovy rovnice pro chování elementárních částic. Zejména pokud jde o chápání hmotnosti elementárních, částic jako energie v elektromagnetickém poli tvořící její podstatu. Stručně řečeno, pokud jde o světlo a jeho fotony, jde o šíření EM vlny tvořící fotony jako formu EM Ošmerových vírových struktur.

Pokud jde obecně o světlo, které není nijak polarizováno jsou směry vektorů elektrické a magnetické indukce v rozmanitých směrech. Tedy normální světlo si lze představit jako soubor oscilujících elektromagnetických polí ve všech možných směrech. Toto rezonující elektromagnetické pole si lze představit jako oscilace v nějakém rezonátoru, anebo jako podstatu energie rezonující obecně v prostoru, jako například tzv. temná energie.

Proto není nutné nijak zvlášť se rozepisovat, co znamená polarizace světla, pokud projde polarizačním filtrem. Zajímavé by mohlo být studovat světlo v prostoru, kde nemůžeme říci z jakého směru přichází. Protože fotony nesou energii, je možné řešit problém, jak tuto energii z neuspořádaného prostoru naplněné světlem (energií) pomoci systému polarizačních filtrů dostat? To by mohlo napovědět jakým způsobem čerpat energii z plazmatu, eventuálně v otevřeném kosmickém prostoru z temné energie.

Z pohledu NF se ukazuje teoretický přístup ke studiu světla procházejícího polarizačními filtry jako málo efektivní, a z pohledu objasnění energetické vírové podstaty fotonů jako velmi triviální. Jinak řečeno přístup ke studiu světla a jeho interakcí na polarizačních filtrech musí být založen na principech relativně (ne)částicové ((ne)hmotné) podstatě objektivní reality. To přinese řadu zdánlivě překvapivých vysvětlení o podstatě světla a jeho fyzikálním chování. To samozřejmě přinese i teoretické upřesnění vektorové rovnice objasňující chování polarizovaného světla dopadajícího na polarizační filtr s různým úhlem dopadu. To znamená, že na fotony, jako kousíčky světelné energie se musíme dívat jako na lokálně zhuštěnou EM energii ve vírových strukturách toroidního typu.

Díváme-li se na uvedenou vektorovou rovnici jako na metodu řešení podstaty kvantového měření, musíme přiznat, že nám zůstává velký nežádoucí problém neurčitosti takového měření. Pokud nám Kvantová mechanika dokáže říci, že určitý foton projde a neprojde s určitou pravděpodobností, neříká nám naprosto nic o interakcích fotonů jako energie v jeho elektromagnetických polích a elektromagnetických polích filtru. Jistě není potřeba dále vysvětlovat, jak naléhavá je potřeba studovat světlo z pohledu Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné) fyziky. Srovnávání superpozice EM vln fotonů světla a vln na hladině vody z hlediska teoretického nemá valného významu, protože tam sice určitá podobnost je, ale je ve své fyzikální podstatě velmi vzdálená.

Pokud hovoříme o podivných vlastnostech kvantové mechaniky, jako důsledků záhadné vlnověčásticové duality, pak to jen znamená, že kvantová mechanika má své meze. Naštěstí se objevuje NF, která posouvá teoretické poznání kvantových jevů do nového srozumitelnějšího světla. S tím přímo souvisí problém neurčitosti experimentálního pozorování, pokud pracujeme s pravděpodobností. Pravděpodobnost to znamená vždy neurčitost, a tu musíme také řešit na principu vlnové podstaty objektivní reality. Z tohoto pohledu musí být také přistupováno k problému kdy foton přeskočí buď do stavu vertikálního, nebo do horizontálního. Jak k tomu dochází může nejlépe vysvětlit budeme-li zkoumat interakce fotonu v komplexu přenosu energie EM vlnění, abychom pochopili skutečnou podstatu neurčitosti.

V souvislosti s podstatou problému měření v kvantové mechanice, který trápil mnohé zakladatele teorie kvantové mechaniky stojí za zmínku Niels Bohrova, tzv. Kodaňská interpretace kvantové mechaniky. Ta skýtá zásadní, strohý a abstraktní pohled na svět. Bohr se domníval, že jazyk klasické fyziky nepostačuje k popisu jevů na kvantové úrovni reality. Uspokojivé vysvětlení na podstavu kvantových jevů dává až objev Ošmerových EM vírových modelů atomů a Červinkova Nová relativně (ne)částicová ((ne)hmotná fyzika. Zdá se, že kvantum je nejlépe si představit jako toroid elektromagnetické energie elektronu, nebo fotonu. A vezmeme-li v úvahu generování EM vírových struktur počínaje bosonem ZoCeLo, vyjde nám zcela nová představa o podstatě mechanického (hmotného) kvantování. Logicky na principu cyklické koncentrace EM energie v toroidu elementárních částic. Tím je beze zbytku objasněna podstata kvantové superpozice, jako superpozice EM vírových struktur. Samozřejmě je to výzva k tomu, jak hlouběji zkoumat kvantové jevy, aniž bychom je museli nutně nazývali mechanickými.

Ošmerovy strukturální EM modely a Červinkova Nová relativně (ne)částicová ((ne)hmotná) fyzika stírají dosud neřešitelné problémy mezi kvantovou mechanikou a klasickou fyzikou.

Rozlišování mezi klasickými a kvantovými systémy, které se někdy nazývá „Heisenbergův předěl“ je nyní nadbytečné. V té době naprosto správně nazval John Bell Kodaňské představy jako neuspokojivou kuchařku k nejfundamentálnější teorii hmoty. Je s překvapením možno položit otázku, jak je možné, že tak neurčité představy o kvantové mechanice přetrvávaly ve vědě až do dnešní doby? Odpověď je nasnadě. Nebyla k dispozici představa o Ošmerových strukturálních EM modelech atomů a Červinkova Nová fyzika, opírající se Maxwell-Faraday-Červinkův ether.

Na základě výše uvedeného, je zřejmé, že studium pravděpodobností průchodů fotonů polarizačními filtry je nutné zkoumat ze zcela nových úhlů pohledu.  Odpadne nám tak mnoho dosud nepříjemných otázek, způsobených zastaralým mechanickým přístupem. Jinak se musí posuzovat a měřit i mechanické předpovědi pozorovaných veličin. Já bych přímo řekl, mechanický přístup na úrovni fotonů je třeba odmítnout. Jednoduše a prostě, klasická fyzika i kvantová mechanika jsou překonány, a je potřeba se soustředit na to, aby byla co nejdříve také překonána teorie Ošmery a Červinky.

Jak se já dívám na konstatování Aage Petersena: „Žádný kvantový svět neexistuje. Existuje pouze abstraktní kvantový fyzikální popis. Je mylné se domnívat, že úkolem fyziky je zjistit, jaká Příroda je. Fyzika se zabývá tím, co o přírodě můžeme říci“. Z první části konstatování je možno souhlasit již jenom pro vágnost nic neříkajícího výrazu kvantový svět. A ta druhá, to záleží na každém vědci, co od fyziky očekává, určitě je celá paleta možností. Kvantová mechanika do doby objevení podstaty kvantování podle Červinky a Ošmery byla jen konstatováním, že jevy se mohou dít v určitých kvantových skocích, co je pro vysvětlení a pochopení podstaty objektivní reality opravdu málo.

Za zmínku také stojí konstatování Heisenberga, který Bohrovi a kolegům pomáhal vypracovat Kodaňský pohled vybudovat, že kvantové objekty nejsou „tak reálné“ jako běžné objekty. To mu se dá dnes rozumět tak, že v mikrosvětě nemůžeme na objekty nahlížet tak jako ve světě vnímání člověka, v jeho reálném světě. Je to důsledek toho, že v hlubokém mikrokosmu musí být pro porozumění fyzikálních jevů veškerá mechanická hmota nahrazena energií v toroidech EM polí elementárních částic.

Zde je nastolena závažná otázka, zda jsou atomy a elementární částice reálné, nebo abstraktní? Jaká je odpověď? Pokud je představa o nich v rovině představy badatele, a je to představa je neurčitá, nepodepřena exaktní teorií, já bych hovořil o abstraktních částicích. Pokud ji však můžeme dostatečně přesně nějakým způsobem definovat, můžeme hovořit o částicích jako objektech reálných. Realita je však pojem velmi relativní, protože každý objekt stejně jako každá elementární částice je jen lokalizované množství energie v EM vlnění. S takovým relativistickým pohledem na svět odpadá řada zbytečných sporů, které vedli např. Einstein a Bohrem. Hmotnost a její částicovost je od samého počátku jejich vzniku v hlubokém mikrokosmu existencí relativní. V podstatě v tomto principu je založená podstata všech paralelních vesmírů.

 

Vložit komentář

Komentáře