Kvantové skoky část 2

(Kniha Nový kvantový vesmír Kapitola osmá)

(Polemika)

John Bell EPR paradox

 

Z této podkapitoly jsem vybral jen to, co podle mne z hlediska nového přístupu stojí za zmínku. Vycházím z toho, že zkoumání kvantových jevů na polarizačních filtrech jsem popsal, pro zkoumání objektivní reality, jako dosti povrchní a nepostačující, aby bylo adekvátní potřebám zkoumání objektivní reality, třeba na úrovni elementárních částic.

Nicméně, debaty o záhadách EPR jevu mezi předními vědci přinesly množství zásadních otázek k vysvětlení zvláštních jevů, které byly objeveny, a nedaly se vysvětlit klasickou fyzikou, a ani kvantovou mechanikou. Přínos těchto debat je právě v tom, že poukázal na nesrovnalosti se stávajícími teoriemi. Velmi důležitý je závěr, že pravděpodobnost se kterou musíme počítat je jen důsledkem metod kvantové mechaniky, která má ve své vlastní podstatě zabudovanou neurčitost, tedy nutnost pravděpodobnosti. V podstatě to znamená, že v kvantové mechanice musí existovat nějaké „skryté proměnné“, které, když budeme znát, nám umožní dostatečně přesněji předpovídat výsledky experimentů.

Einstein se k této problematice vyjádřil následovně: „Ačkoliv jsme ukázali, že vlnová funkce neposkytuje úplný popis skutečnosti, ponechali jsme otevřenou otázku, zda takovýto popis existuje, či nikoliv. Jsme však přesvědčeni, že taková teorie možná je“. O to více nyní vystupuje teoretický význam vírových strukturálních modelů elementárních částic a Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné) fyziky.

Einstein sám zpochybňoval v EPR paradoxu neurčitost kvantové mechaniky. Jeho slavný myšlenkový experiment ilustruje snad „nejpodivnější stránku“ kvantové teorie, a co sám označil za „strašidelné působení na dálku“. Z pohledu Nové relativně (ne)částicové fyziky, zejména uplatněním Maxwell-Faraday-Červinkova etheru a jeho rezonančně transformačních vlastností se jeví snadno srozumitelné. K tomu Nová fyzika přináší revoluční pohled na absolutní rychlost, jako rychlost světla. Klasická fyzika převážně chápe fotony jako hmotné částice, a z toho také vyplývají důsledky, jako je absolutní rychlost světla. Vírové struktury elektromagnetických polí však předpokládají že některé parametry energie, kterou nesou energii se musí šířit rychlostí násobně vyšší, než je rychlost fotonu.

Co podporuje potřebu zabývat se rychlostí elektromagnetické informace? Je to bezesporu moderní verze EPR experimentu, kterou vymyslel americký David Bohm. V Bohmově experimentu je atom stimulován tak, aby vyzářil dva fotony najednou. Tyto fotony odlétají opačnými směry a jejich polarizační stav lze změřit tak, že je necháme projít dvojicí polarizačních filtrů. Jelikož fotony se pohybují rychlostí světla, může tato dva polarizační filtry oddělovat velká vzdálenost. Výsledky experimentu ukázaly významnou závislost na vzájemné polarizaci vyzářených fotonů. Ačkoliv byly nastavovány různé polohy detektorů za různých časových podmínek, výsledy byly vždy stejné. Vždy byla zaznamenána dokonalá polarizace dvojce vyzářených fotonů. To znamená, že Einstein správně předpokládal, že polarizační stavy elektronů musejí být určeny předem. To znamená, že podmínkou jakéhokoliv alternativního vysvětlení je, že mezi fotony působí, dříve záhadná, síla – interakce na dálku, která dokáže nastavit polarizaci druhého fotonu, jakmile naměříme, že je v nějakém vztahu. Tato interakce je snadno vysvětlitelná uplatněním strukturálních modelů EM vírových polí mezi dvojicí fotonů, v prostředí MEČ etheru.

Toto vysvětlení není v žádném rozporu s názory fyziků, kteří se domnívají, že každý následek předchází příčina. Není však v souladu s představou platnou od dob zrození Maxwellových rovnic, když Maxwell předpokládal, že síly jsou přenášeny rychlosti světla, a zprostředkovává je elektrické pole. Je tedy nastolena otázka, která zní, Máme-li elektrické vzdálené náboje a zatřeseme jedním, pak je třes přenášen k ostatním nábojům pomoci elektrického pole rychlostí světla. Tato myšlenka nebyla velmi dlouhou dobu brána vážně. Einstein sám se bránil myšlence předávání signálů, jak on říkal strašidelného, nadsvětelnou rychlostí. V tomto smyslu byly rozpory mezi Einsteinem a Bohrem zásadní, a jen se shodovali v tom, že existují podivné vlastnosti, které kvantová mechanika není schopna vysvětlit. O to významnější se jeví význam Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné) fyziky, která dokáže odpovědět na otázky spojené s nedostatky kvantové fyziky mnohem srozumitelněji, včetně nového pojetí rychlosti přenosu informace o energii.

Názory Einsteina a Bohra ještě vice zkomplikoval John Steward Bell, který poukázal na souvislosti, na které kvantová mechanika nebyla schopna nikdy srozumitelně odpovědět. Jeho nastolené problémy, jako například příklad s odděleně zaslanými rukavicemi jsou velmi významné, bohužel nejsou nijak vysvětleny s ohledem na fungování objektivní reality a zůstaly v oblasti spíše filozofické. Nicméně otevřely prostor pro možné aplikace teorie NF, případně její rozvoj. Je zřejmé, že u efektu zaslaných rukavic nedochází k žádnému tajemnému působení na dálku. To je sice fakt, ale nijak to neobjasňuje podstatu vztah vzdalujících se fotonů. To uspokojivě vysvětluje až Nová fyzika.

Bell ukázal, že kvantová fyzika předpovídá korelaci vyšší, než jsou evidentní předem dané „klasické“ korelace, co je považováno za jeho velký přínos. Nicméně nedostatky neurčitosti kvantové mechaniky to neodstranilo. Základní problémy neurčitosti kvantové mechaniky začal odstraňovat až objev kvantování elektromagnetické energie na principu její soustředění v toroidech představujících částicová (hmotná) kvanta.

Bellův přínos spočívá v tom, že dosáhl toho, že pro korelace, které z předem daných podmínek selským způsobem odvodil nerovnost, kterou však   porušují korelace předpovídané kvantovou mechanikou. To vedlo potom, že mnozí fyzici si kladli otázku, zda se Příroda řídí kvantovou mechanikou jejím zdánlivě nadsvětelným způsobem nebo deterministicky skrytými proměnnými, které upřesňoval Einstein. Otázka ovšem nikdy nestojí tak, nebo tak. To zejména proto, že se chtě nechtě musíme smířit s tím, že rychlost světla není absolutní, a že vždy budou existovat deterministicky skryté proměnné, aby vůbec bylo, co vědecky zkoumat.

Při existenci NF nepovažuj za důležité studovat problematiku „Bellových nerovností“. Za zcela zásadní však považuji závěr, že lze nějaký fundamentální a významný fyzikální výsledek pochopit bez jakékoliv pokročilé matematiky. Snaha za každou cenu nadřazovat matematiku nad selský rozum přinese vždy jen vědci problémy, a podezření, že za množstvím vzorců se skrývá vlastní nepochopení problému autorem.

Další rozbory pokusů na polarizačních detektorech považuji za nadbytečné. Ze stejného důvodu přecházím i kapitolu Schrödingerova kočka, protože to podstatné již bylo řečeno v předchozí podkapitole kapitole.

 

Mnoha světová interpretace kvantové mechaniky

 

K úvodnímu odstavci citace Richarda Feynmana snad jen následovné. Považuj za zbytečné zabývat se kvantově mechanickým popisem celého světa pomoci monstrózní vlnové funkce, jenž zahrnuje všechny pozorovatele a řídí se Schrödingerovou rovnicí, protože z toho plyne obrovské množství neskutečně složitých amplitud. Tato snaha je předem určena k nezdaru, již jenom protože matematické rovnice nemohou určovat, jak má svět vypadat, ale mohou se pouze snažit jej do určité míry jej věrohodně popsat. Hlediska vědeckého zkoumání nemá smysl zkoumat vliv jednoho fotonu na vývoj celého světa, i když je s ním ve vzájemné souvislosti. To je problém více filozofický, než aby byl řešen ve vztahu s nedostatky kvantové mechaniky. Nesmyslné se mi zdá přesvědčení některých lidí, že veškerou kvantovou mechaniku je třeba brát doslovně, zároveň nerozumím tomu, jak je tato představa může uspokojovat. Celý vesmír je nejlépe si představovat ve své mnohotvárnosti, protože, podle mého přesvědčení, nikdy nelze dospět k úplnému a definitivnímu poznání světa. Různost představ světa je základním předpokladem úspěšného poznávání jeho nových, dosud neznámých zákonitostí, jak to konec konců předpověděl v padesátých letech minulého století sám Feynman. Tolik k úvodu.

Řada fyziků navrhovala odlišné interpretace kvantové mechaniky. Usilující o konzistentní vysvětlení problému měření a o pochopení redukce vlnové funkce. Z dnešního pohledu daného strukturálními modely elementárních částic a Novou relativně (ne)částicovou ((ne)hmotnou) fyzikou jsou všechny zásadní problémy kvantové mechaniky odstraněny. Některé problémy však zůstávají k řešení, protože relativní vlnová rezonanční podstata každé částice hmoty obsahuje vždy určitou neurčitost, kterou lze pravděpodobně matematicky do určité míry eliminovat. To je důsledkem toho, že každá částice je jen lokálně koncentrovaná elektromagnetického vlnění energie rotující v pomyslně a relativně uzavřeném prostoru. Pokud jde o představu paralelních vesmíru, tím se osobně odmítám zabývat, protože představa výchozího bodu, z něhož uvažuje o vesmíru může být zvolena ve kterémkoliv jeho bodě. Tato svobodná volba je vynikající pro mnohostranný přístup ke zkoumání vesmíru a jeho objektivní reality. Představy o vesmíru umožňují takovou volnost, a je zbytečné je předem nějak omazovat. Vždyť každému je známo, jak převratně se mohou představy o vesmíru měnit v důsledku poznání a pochopení stále nových zákonitostí fungujících ve vesmíru, v jeho celém rozsahu od hlubokého mikrosvěta pro ten největší makrosvět. Strukturální elektromagnetické modely elementárních částic a Nová relativně (ne)částicová ((ne)hmotná) fyzika je toho exemplárním příkladem.

Nastoluji otázku, zda nás má vůbec znepokojovat rozdílnost názorů na nohasvětovou interpretaci různosti vesmíru. Jistě, že ne, spíše je potřeba hledat společné jmenovatele různých teorií. Musíme připustit možnost, že svět je tak složitý, že vždy jen můžeme jen o ruček poznat jeho zákonitosti. Ani Nová fyzika si nedělá nárok na vysvětlení všehosvěta. Odstraňuje sice problémy kvantové mechaniky, ale objektivní realitu je schopna věrohodně popsat jen do úrovně elementárních vírových struktur typu boson ZoCeLo. Nedovede zatím věrohodně vyvodit důsledky z relativity vzájemného působení sil mezi elementy EM energie vyjádřené Poyntingovými vektory, jako univerzálního zdroje všech dosud známých sil. Předpovídá však existenci nových zákonů na pomezí přírodovědných a sociálních zákonů. Ukazuje cestu, jak zkoumat všeobecnou souvislost jevů na základě nekvantových struktur podstaty Maxwell-Faraday-Červinkova etheru. Všechny jevy ve vesmíru jsou spojité, avšak my je vnímáme díky kvantovým mechanizmům EM vírových struktur EM polí, jako elementárních částic. Nesmíme zapomínat, že každé nejmenší množství energie (částice, hmoty) má tendenci zatáčet do kruhu v důsledku Lorenzova zákona, což je důvod, proč vůbec můžeme fyzikální jevy vnímat jako kvantové.

Z výše uvedeného vyplývá, mnohasvětová interpretace, někdy označována jako multiverzum, že její trvalá podpora má racionální důvody. Je na místě si uvědomit, že vesmír se neustále transformuje v různých formách nám známých energií v uzavřených reverzních strukturách a cyklech odvíjejících se od bosonu ZoCeLo metodou superpozice. Aniž by bylo třeba uvažovat o počátku vesmíru, a s tím souvisejícím velkým třeskem.

 

Dekoherence

 

Méně extravagantní a poněkud všednější pokus o vyřešení problému měření je známý pod jménem „dekoherence“. Tento přístup tvrdí, že kvantové jevy nemohou být nikdy zcela izolované od okolního světa. Že Schrödingerovu vlnovou rovnici je třeba použít nejen na daný kvantový systém, ale také na okolní kvantové prostředí, které s ním interaguje. Ve skutečném světě bude „koherence“ kvantového stavu – křehké fázové vztahy mezi různými částmi kvantové superpozice – rychle ovlivněna interakcemi se zbytkem světa mimo tento kvantový systém. To již jen kousek před vyjádřením všeobecné souvislosti na principu superpozice bosonů ZoCeLo v Maxwell-Faraday-Červinkově etheru. Tedy kvantová koherence je jen nekonkrétní popis fungování elektromagnetických kvant energie ve vírových strukturách. Strukturální modely elementárních částic podle Ošmerova týmu (zejména Ošmera, Červinka), a zejména Nová relativně (ne)částicová ((ne)hmotná) fyzika odstraňuje zbytečné spory vyvolávané dřívější vágností pojmu „kvantová“ mechanika. Neurčitost tohoto pojmu byla daná tím, že prakticky říkala jen to, že energie v mikrosvěte se měří po kvantech, aniž se někomu podařilo vysvětlit fyzikální podstatu kvantování. Tento problém vyřešila až Nová fyzika, když akceptovala EM vírové struktury elementárních částic Ošmerova typu. Zajímavé je to, že sám profesor Ošmera si vůbec neuvědomoval, jaké důsledky pro vědu bude jeho objev mít. Objasnění kvantování energie na principu toroidních EM vírů podle Nové fyziky je základem pro možnost vytvoření široké koncepce teorie relativně (ne)částicové ((ne)hmotné) fyziky. Tím odpadají nejasnosti podstaty koherence a dekoherence kvantového měření, protože vírové struktury EM polí dostatečně reálně umožňují popsat interagování mezi jakýmikoliv, tzv. kvantovými, systémy. Prosakování tak zvané kvantové koherence má nyní realistické fyzikální zdůvodnění.

Nová fyzika otevírá nové možnosti pohledu na vnitřní procesy v hlubokém mikrokosmu. To znamená otevření ohromně širokého pole výzkumu podstaty objektivní reality na kvalitativně vyšší úrovni, než může poskytnout klasická kvantová mechanika. S tím úzce souvisí prohloubení možností měřením získat široké spektrum informací odvozených od fázového vlnového rezonančního charakteru relativních hmotných částic. Zdá se nevyhnutelné, že pro efektivnější společnou práci vědců je naprosto nutné formovat nový všeobecný základní vědní obor: Relativní (ne)částicová ((ne)hmotná) fyzika.

Za pozornost v této podkapitole ještě stojí nastolený problém zákonů velkých čísel, který zřejmě nabude s Novou fyzikou velkého významu a Bellův názor na potřebu jednoznačné formulace nejfundamentálnější fyzikální teorie. Snad by ho potěšila NF, která určitě udělala významný pokrok k nejfundamentálnější fyzikální teorii, jak si ji představoval.

Na závěr kapitoly je potřeba zdůraznit, že teorie kvantových skoků stojí před zcela zásadním přehodnocením, zejména z hlediska pojetí fyzikálního průběhu kvantového skoku, který musí být nahrazen spojitou funkcí přenosu EM energie ve vírových strukturách, často snadno popsatelných toroidními matematickými modely.

            Pojem kvantová mechanika již ztratila díky NF svoji záhadnost, a bude postupně zcela vytlačena racionálnějšími pojmy lépe vystihující transformaci energie v hlubokém mikrokosmu.

 

Vložit komentář

Komentáře