[button color=”” size=”” type=”” target=”” link=””][/button]
Podvečerní krajina: -kdy slunce už je schováno za obzorem a na potemnělé obloze je jen pár posledních paprsků tvořící zlato-růžový nádech na šedobílých mracích toho dne…
Kdy šero a jemné prsty tmy už začínají ťukat na okenní tabulky…
Kdy kvítky na lukách už zavírají své hlavinky,tolikrát ten den smáčené kapkami deště.
Kdy tančící mlhy objímají kmeny všech těch stromů a jemně ševelí v jejich listoví….
Tam všude kolem -na kopcích,pod kopci,ba i mezi -válí se cáry mlhy stojaté.
Zahalují různě domky,tu les,tu zahradu…
A někde jen vršky stromů vyčuhují z té bílé šedi.
Když pak rozsvítí se lampy ve večerních ulicích a jako hvězdy svítí světla v chalupách -to je pak ta pravá podívaná.
Šero,prostupující mlhy a zlatavé tečky.
A TICHO.
Hrobové ticho kolem.
Všude.
Klid a mír.
Přestože ve dne je zde na lukách živo až běda -hmyzu tu nespočet,ptáků…..a všeho toho ševelení -od listí až po vodní hladinu rybníčku a nezbedného potůčku
: v tuto chvíli neopováží se nikdo ani hlesnout.
Všichni s úžasem hledí na tu krásu a nejsou schopni slova.
Když už je tma jak v pytli,jde se tiše domů a každý velebí toho,kdo umí připravit toto divadlo přenádherné.
Ale jen pro toho,kdo se umí dívat a kdo mu rozumí.