FPF 3. 6.3 Jaké jsou bázové stavy tohoto světa.

(Revize)

            Nová relativně (ne)částicová ((ne)hmotná fyzika (NR(N)Č((N)H)F, nebo NF) přináší potřebu revidovat některé přístupy k definování základních bázových stavů světa. To zejména z toho důvodu, že přístup k problému vychází z generalizace principů kvantové mechaniky, která jak víme má své vlastní omezení, vyplívající z principu obecné neurčitosti měření fyzikálních procesů přírodních jevů. Existuje mnoho bázových stavů, kterými se můžeme zabývat. Bázové stavy, kterými se zabývají Feynmanovy přednášky vycházejí z tehdy aktuálního stavu znalostí objektivní reality, jak ji představuje světu Švýcarský CERN. Lze souhlasit s tím, že existuje obrovské množství různých reprezentací, které představují analogii různých souřadnicových sestav pro vyjádření obyčejných vektorů. To samozřejmě není žádným nedostatkem, ale naopak výhodou, jak se ukáže ve vědecké praxi, protože tato mnohotvárnost umožňuje různé reprezentace souřadnicových soustav v souladu s aktuálními potřebami konkrétního matematické řešení vědeckého problému. Konkrétně tím myslím potřebu relativizování platnosti matematických rovnic v důsledku relativní podstaty částic jako předmětu měření. V současné době definování bázových stavů je právě limitováno úrovní poznatků o objektivní realitě vyjadřováno její částicovou podstatou. Dále se ptáme, jaké a k čemu jsou koeficienty? To samozřejmě závisí na okolnostech, a že závisí na různých fyzikálních okolnostech je samozřejmé. Poznat a definovat si prostředí ve kterém zkoumáme, to také vyžaduje potřebu odvážně, a případně zavrhnou třeba i dosud neotřesitelné axiomy, ty které se zdály do té doby v teoretických úvahách nepřekročitelné. To sebou nese potřebu schopností výzkumníků vytvářet si představy tak, aby byli schopni sestavovat a řešit myšlenkové pokusy. Bez této schopnosti se podle mne nikdo, kdo chce zkoumat zákonitosti makro a mikrokosmu, nemůže obejít. Nesmí však zapomenout na to, aby myšlenkové pokusy umožnily jejich exaktní popis ve srozumitelných souřadnicových soustavách. Z toho vyplývá nezbytná potřeba schopnosti definovat si svobodně“ bázové stavy. Mít o nich vlastní představu. Potom můžeme, v případě vlastního porozumění řešení problému, popisovat konkrétní situaci a dát poznatky k pochopení zaujatému auditoriu.

Jak bude vypadat bude vypadat obecný, nejen kvantově nechanický popis přírody? Nejdříve se člověk musí rozhodnout pro vhodný výběr bázových stavů. Zdá se mi, že potřeba volby různých bázových stavů bude stále naléhavější, a snad i nevyhnutelná právě v souvislosti s aplikací NR(N)Č((N)H)F do výzkumnické praxe. Uvedený příklad volby bázového stavu na příkladu volby částice buď se spinem ½ plus, nebo mínus k nějaké ose, se nám brzy ukáže jako až příliš jednoduchý ve srovnání s tím, co nabízí relativita hmotnosti (částic) v hlubokém mikrokosmu. Když si představíme elektron s jeho spiny a hybností uvidíme, že je to nedostatečné pro výzkum jeho vnitřní struktury, kde se bez nových variací bázových stavů neobejdeme. Jestliže např. hybnost částice není přesně určená, tak to je právě výzva pro formulování nových bázových stavů na obecných principech nejmodernější teorie. Zajímavý problém k řešení je problematika pravděpodobnosti amplitud výskytu částic, která je podle mne zásadní nedostatkem a tím i problémem kvantově mechanických přestav o objektivní   realitě. Zde si musíme připomenou, za jakých podmínek byl pojem pravděpodobnosti amplitudy zaveden, abychom pochopili jeho fyzikální nedostatky. Jak se později ukáže, tento problém do určité míry napomáhá řešit NF. Z toho plyne, že lze oprávněně očekávat, že při studiu elementárních částic je rozsah jejich bázových stavů stále širší, přímo úměrně jejich zmenšujícím se rozměrů. Takže, již víme, že konstatování „Zatím víme jen to, že úplný popis elektronu vyžaduje, aby bázové stavy závisely na hybnosti a spinu.“, je sice pravdivé, ale jen za předpokladu, že zkoumáme jen jeho hrubé vlastnosti. Různé možnosti skládání amplitud, tj. to je různé kombinace koeficientů C popisují různé okolnosti. To, když řekneme, jaký má elektron (částice) spin, nahoru nebo dolů, a má tu či jinou hodnotu hybnosti, nám sice řekne, co v sobě skrývá úplný kvantově mechanický popis elektronu (částice). To je ovšem strašně málo pro pochopení jeho fyzikálního chování v hlubokém mikrokosmu při existenci Maxwell-Faraday-Červinkova etheru. Lze tedy konstatovat, že kvantově mechanický popis částic samostatně je nepostačující pro věrný fyzikální popis částic v hlubokém mikrokosmu.

Jak bude situace vypadat v případě více elektronů (elementárních částic)? V takovém případě se bázové stavy stávají mnohem složitější, a dovoluji si tvrdit, že stále nepřehlednější, přímo úměrně tomu, jak narůstá elektromagnetický vlnový charakter zmenšujících se částic. Komplikace případně způsobuje zejména neznalost EM strukturálních modelů subatomových částic, ve smyslu, tak jak je známe u Ošmerových modelů atomů a molekul. Ošmerovy strukturální modely umožňují podstatně zpřesnit definování bázový stavů částic, a tak umožňují podstatné zvýšení kvalty detekovaní transformovaných bázových stavů částic. To má mezi jiným také význam v detektorech srážečů částic, jako jsou např. v CERN.

Ukazuje se, že další efektivní rozvoj kvantové mechaniky je možný jen v kombinaci s využitím NR(N)Č((N)HF. Nevýhodou je, že NF stojí teprve na počátku svého rozvoje. Na druhé straně to znamená ohromnou výhodu pro ty, kteří hledají nové cesty vlastního výzkumu. Pro ně je NF dar z nebes.

Zajímavá je formulace textu, když se začneme zabývat situací v případě současně protonu a elektronu. Citace: „Ve skutečnosti nevíme, jak vypadá správná reprezentace pro náš svět.“. V kvantové mechanice přirozeně narazíme na problémy s vnitřními bázovými stavy protonu. Stačí vzít v potaz situace vodíku, nejjednoduššího prvku, a již vidíme do jakých problémů se dostáváme z pohledu definování kvantově mechanických bázových stavů. Problémy na druhé straně Mendělejevovy periodické tabulky prvků si ani nedovedu představit. Kdybychom nevěděli, že atom vodíku je složen z protonu a elektronu, mohli bychom začít s tvrzením: Víme, jak vypadají bázové stavy – odpovídají různým hybnostem atomu vodíku.“ Tak tomu však není, neboť atom vodíku má vnitřní části. Atomy proto mohou být proto v mnoha různých stavech lišící se vnitřní strukturou a energií. Z toho důvodu popisování skutečné přírody vyžaduje poznávání stále nových podrobností. Prvním významným krokem k tomu byl, zhruba před deseti léty, objev strukturálních vírových elektromagnetických prstencových modelů elementárních částic Ošmerova týmu. V návaznosti na tyto objevy a základní principy NR(N)Č((N)H, v kombinaci s výsledky kvantové mechaniky, jsou otevřeny nové cesty výzkumu vedoucí k pochopení objektivní reality a fungování vesmíru vůbec v nových věrnějších dimenzích.

Odpověď na zjednodušenou otázku „Má proton nějaké vnitřní složky?“, můžeme se znalostí NR(N)Č((N)H zodpovědně odpovědět, ano má, a jsou tak složité, že k jejich studiu musíme přistupovat na zcela jiných principech, než umožňuje klasická a částicová fyzika. Klademe si otázku, zda musíme popisovat proton zadáním všech možných stavů protonů, mezonů nebo podivných částic? Nemusíme konstatovat, že to nevíme, ale s čistým svědomím můžeme říci „částice musíme popisovat do takové vnitřní hloubky jakou vyžaduje náš výzkum. Vizionářská věta je: A i když předpokládáme, že elektron je jednoduchý objekt a vše, co je třeba o něm říci, je zadat jeho hybnost a spin, už zítra se může ukázat, že i on má uvnitř páky a kolečka““. Stačí se podívat na Ošmerův model atomu vodíku, abychom pochopil správnost této vize. Samozřejmě, páčky a kolečka nejsou mechanické, ale jsou to zajímavé EM vírové struktury plnící funkce uvedených páček a koleček. To znamená, že probíhá neustálé upřesňování a vylepšování našich představ, že jsou úplnější, správnější a přesnější. Maxwell-Faraday-Červinkův ether umožňuje vytvářet si představy o fungování takových „páček a koleček“, a vůbec sil působící v přírodě. Otázku neúplnosti nedávné představy o atomu vodíku úspěšně řeší Ošmerův model, a tím napomáhá pokládat si nové otázky spojené se základními bázovými stavy toho světa. Zdá se, že je na obzoru objevení vnitřního mechanizmu dosud nevysvětlitelných stavových procesů částic, jako je například přeskoky energetických hladin částic. Vizionářsky vyznívá věta: „Kdyby i elektron být vnitřně excitován a mohl se změnit v něco jiného, např. v mion, bylo by jej nutno popsat nejen jednoduchým zadáním stavů nové částice, ale dejme tomu pomoci nějakých složitějších vnitřních součástí.“ Dnes je faktem, že se podařilo najít vhodnější a přesnější představy o elementárních částicích, umožňující snadnější a exaktnější studium od úrovně nejmenší relativně hmotné částice hmotonu ZoCeLo. O tom na jiných místech. Z uvedeného plyne, ani pro elektron nevystačíme s udáním jeho hybnosti a spinu. Takže v budoucnu zcela určitě nevystačíme s idealizovaným protonem s jeho mezony π, mezony K atd., aniž bychom neuvažovali jejich vnitřní EM vírové struktury. Základní otázka tedy zní: Co je elementární částice a co ne? Tedy jak bude vypadat konečná reprezentace v definitivním kvantově mechanickém popisu světa? Předně kvantově mechanický popis světa bude muset být nutně skloubený s principy NR(N)Č((N)H, aby mohl zachycovat relativně hmotnou podstatu světa. Jiné cesty zdá se není. Je zřejmé, že hybnost elektronu s jeho spiny sama o sobě bude nepostačující pro popis přírody. Jistě je důležité si odpovídat na takové problémy. Je při tom přirozené, takové otázky související s vnitřní strukturou částic musí být součástí každého vědeckého výzkumu, v němž vnitřní struktury sehrávají nějakou významnou roli. Základní problém, jak hledat správnou reprezentaci, máme tedy definován, zbývá nám na něj nějak odpovědět. Odpověď známe a zní následovně. Skutečný problém, tak jak byl dosud v kvantové mechanice stavěn odpadne, pokud ji budeme používat současně s NR(N)Č((N)H. Taková kombinace totiž odstraňuje základní nesrovnalosti reprezentované rozdílnou intepretací základních fyzikálních jevů přírody. Odpovídat si na otázku, zda je ta nebo ona částice elementární není podstatné. Samozřejmě, může nám to v některých případech usnadnit hledání např. fraktální souvislosti, ale podstatné to není. Přesvědčivě se ukazuje, že za určitých podmínek je možno za elementární částici považovat hmoton ZoCeLo, i když jde v podstatě o relativní hmotnou částici, od které se odvíjí relativita a paralelnost veškeré přírody. Jinak taky řečeno, že za elementární částici jako základní elementární model, si může každý zvolit co chce, jen když mu to bude vyhovovat.

Faktem je, že v kvantové mechanice, kde energie nejsou příliš vysoké, tak že se nenarušuje mechanizmus vnitřních částic apod., je možné provádět i složité výpočty a o podrobnosti se příliš nestarat. Je to například dáno tím, že při chemických reakcích a jiných nízkoenergetických dějích se nic významného ve vnitřních strukturách neodehrává. V případě pohybuje-li se atom vodíku pomalu a klidně se sráží s ostatními atomy vodíku a nedochází k jeho excitaci a ani vyzařování energie apod., ale vždy setrvává v základním energetickém stavu vnitřního pohybu, můžeme se na něj dívat jako na jediný objekt. Ale jak je asi zřejmé, pro zásadnější výzkum to bude nepostačující. V nitru každé částice se stále něco děje, ale ne z každého hlediska je to důležité. Vždy bude třeba využívat nějaké přiblížení, v němž budeme zanedbávat mnohé vnitřní stavy a detaily zvolených bázových stavů, musíme mít však na mysli nepřesnosti, které najdou odraz ve výsledku experimentu. Je evidentní, že takový přístup je nepřípustný při zkoumání jevů v hlubokém mikrokosmu, protože tam všechny dostávají čím dále tím více relativní a spojitý charakter, který je nutno vyjadřovat energií v elektromagnetickém poli. A uvažovat částici v její hmotné podstatě bude stále nesnadnější, úměrně zmenšujícím se rozměrům. Názorným příkladem toho jsou teoretické problémy se kterými se setkávají výzkumníci CERNu, když setrvávají na klasické kvantově mechanické představě o částicích. Shrneme-li doposud konstatované, můžeme říci, kvantová mechanika musí dospět ke kvalitativnímu skoku tím, že akceptuje principy NR(N)Č((N)H, a může tak nově definovat kvantové částice v jejich relativnosti, všeobecné souvislosti, a mnohostrannosti elektromagnetických vírových struktur.

Problémy věrnějšího popisování přírody vyžaduje nový přístup při definování bázových stavů v jejich relativitě, vzájemné souvislosti a dynamice, vlastností odvíjejících se od elementárních fyzikálních elementárních procesů odvozených od vírových struktur hmotonů ZoCeLo. Bez toho, aniž bychom zkoumaly fyzikální jevy v jejich souvislostech nebudeme moci bezpečně předpokládat, a tedy předvídat, co se stane. Známe-li stav našeho světa v jednom okamžiku, rádi bychom jej znali i v pozdějším okamžiku. Proto objevujeme zákony, které určují, jak se všechno s časem mění, včetně toho, jak se mění čas. Naprosto základním a převratným se v této souvislosti jeví objev strukturálních modelů elementárních částic týmu prof. Ošmery a principy Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné) fyziky. To otvírá zcela nové obzory pro kvantovou mechaniku a vůbec zkoumání objektivní reality.

Vložit komentář

Komentáře