A opět máme za sebou Vánoce. Opět máme za sebou svátky modly konzumu a spotřeby. A této modle opět většina z nás oddaně vzdala hold svým fanatickým nakupováním, svým plným břichem a svým bezmyšlenkovitým vysedáváním u televize. Nebo třeba také svými návštěvami a setkáními se známými, naplněnými mělkými rozhovory bez špetky duchovního rozměru. Takto strávili Vánoce materialisté, kteří uznávají pouze hmotu a to, co je možné vidět a co se dá ohmatat.
Co ale říci o Vánocích, strávených lidmi, kteří uznávají jejich duchovní rozměr? Co říci o jejich, lidovému folklóru se podobajícím návštěvám chrámů, z nichž masy věřících všech křesťanských církví vždy opět odcházejí s ujištěním o vše objímající a vše odpouštějící Lásce? Lásce, kterou jsme úmyslně zbavili aspektu Spravedlnosti a udělali ji nasládle příkrou, nebo až slabošsky změkčilou jenom proto, aby co nejvíce vyhovovala naší povrchnosti, duchovní lenosti a mnohým jiným slabostem?
No a po svátcích, strávených buď materialisticky při dobrém jídle a pití, při mělkém odpočinku a zábavách, nebo duchovně v dlouhých, ale mnohými věřícími bezmyšlenkovitě strávených hodinách na různých slavnostních vánočních pobožnostech, nastane nakonec všední pracovní den. Den, ve kterém jakoby švihnutím kouzelného proutku náhle pomine všechno kouzlo Vánoc.
Nastává totiž tvrdá realita a každodenní život! Tisíce lidí, kteří přes vánoční svátky alespoň navenek deklarovali svou příslušnost ke křesťanským hodnotám, v běžném a každodenním pracovním dni šlapou právě po těchto hodnotách hrubou botou. Kvůli penězům, zisku a kariéře opět šikanují své podřízené. Opět je nutí pracovat v lidsky nedůstojných podmínkách a za žebráckou mzdu. Opět je vytvářena atmosféra strachu a boje o holé přežití. Opět vzniká nenávist, závist, špatné a pokrytecké mezilidské vztahy. Opět se roztáčí kolotoč lži, ziskuchtivosti, podvádění, využívání a zneužívání jiných. Většinou těch slabších, méně šikovných a méně inteligentních.
Pomáhající láska a úcta člověka k člověku zůstala jen krásnou vánoční pohádkou. A ta zmizela dříve, než první sníh. Skutečný život se totiž řídí úplně jinými zásadami! Tady něco takového, jako úcta a pomáhající láska k lidem nemá místo! A pokud ano, pouze jakože! Pouze navenek a nikdy ne skutečně vnitřně a upřímně! Žel, takové je pozemské lidstvo! Velká čest tím nemnohým výjimkám.
Ve svém pachtění za hmotou a s duševním obzorem, zúženým pouze na pozemské však lidé netuší a nepoznávají, že ve stvoření se každým dnem stále více a více dostává do popředí očistný princip přísné Spravedlnosti! Toto lidstvo, které před 2000 lety dohnalo Boží Lásku na Golgotu a přibilo ji na kříž, toto lidstvo, které ji každý den během své dlouhé historie stále znovu a znovu vraždilo a zabíjelo svojí neláskou, nepřejícností a nenávistí vůči jiným, toto lidstvo, které si stále odmítá vzájemně pomáhat a podporovat se, toto zkažené a nepolepšitelné lidstvo bude působením velké Boží Spravedlnosti nyní samo dohnáno na Golgotu a přibito na kříž. A to tak, že Spravedlnost Páně nechá na nás dopadnout všechny důsledky celého našeho dosavadního nesprávného jednání.
Ano, přiblížil se čas odplaty za utrpení, které jsme kdysi způsobili Synu Božímu! Přiblížil se čas odplaty za Golgotu, odplaty za staleté znevažování a ignorování všeobsáhlého principu pomáhající Lásky, jehož poznání nám přinesl Kristus. Přiblížil se čas, kdy všichni pochopíme, že Stvořitel není vůbec onen dobromyslný, vše odpouštějící senilní stařeček, vůči němuž si lze vše beztrestně dovolovat. Všichni poznáme, že Nejvyšší není vůbec takovým, jakého si ho lidé ve své pokřivenosti představují.
Ano, Stvořitel je skutečně Láskou a tato jeho velká a nepochopitelná Láska spočívala v trpělivém čekání na to, zda přece jen nakonec dobrovolně nepochopíme životní nutnost podřízení se Kristem ukázanému, univerzálnímu principu pomáhající Lásky.
Toto staleté trpělivé čekání na změnu však bylo lidmi považováno za slabost a nemohoucnost. Toto laskavé a trpělivé čekání nebylo využito k tomu, k čemu mělo být a sice, k pochopení a podřízení vlastního života dávajícímu a pomáhajícímu principu Lásky.
Právě naopak! V lidech pouze rostla pýcha, domýšlivost a bezohlednost. V hmotnosti země jsme se totiž vždy cítili a stále se cítíme být jistými a neohroženými, jako v nedobytné pevnosti. A naše arogance vůči Stvořiteli a jeho Zákonům se stále pouze stupňuje.
A pro toto všechno k nám nyní přichází náš Pán úplně jinak! Přichází už ne v Lásce, ale v Spravedlnosti! A jeho Vůle nám byla jasně, věcně, přímo a nekompromisně zformulována v Poselství Grálu!
Zásadní rozdíl je však v tom, že zatímco Kristovo Poselství Lásky lze definovat slovy “můžete a máte”, v novém Poselství, v Poselství Vůle a Spravedlnosti je jednoznačně stanoveno: Musíte! Lidstvo, podřiď se konečně Vůli Boží, nebo zahyň! Buď, anebo!
Novým Poselstvím, Poselstvím Vůle a Spravedlnosti začalo pozemskému lidstvu běžet ultimátum! Hodina za hodinou, minuta za minutou a sekunda za sekundou! Lhůta do jeho vypršení je dobou poslední milosti, v níž je ještě možná dobrovolná změna.
Když však ultimátum vyprší a lidé se dobrovolně nezmění, čemuž žel zatím vše nasvědčuje, přijde na řadu prožívání.
Ostří meče Boží Spravedlnosti dopadne do ztvrdlých srdcí a duší, podobajících se půdě, ležící dlouhá léta ladem. Tato, jako skála tvrdá půda, bude rozorána ocelovým rádlem utrpení. Utrpení, které si lidstvo samo přivodí svou pýchou a ignorováním Vůle Stvořitele.
Ve vánočních zvonech a v jejich zvuku bylo proto možné vycítit podtón úzkosti! Úzkosti celého stvoření před spravedlivým a hrozným hněvem Božím! Vzpamatuj se už konečně člověče a změň se! Pouze toto jediné může ještě od tebe odvrátit svištící ostří meče neúprosné Spravedlnosti Páně, jejíž existenci si tak naivně podcenil.