Často s někým žili 50 a více let a pak najednou zůstanou sami. Ženy to snášejí mlčky a tiše. Muži, kterým zemře celoživotní partnerka a najednou zůstanou sami, chřadnou mnohem víc.
Není se čemu divit. Každodenní společnost a péče prostě partnerům moc chybí. Už jen pocit, že nejste v místnosti, bytě či domě sami, že v noci vedle vás někdo dýchá, že sami nesnídáte a nevečeříte, nesmírně pomáhá. Najednou je v životě prázdno a zůstanete sami.
Většina seniorů má sice děti, ale často žijí daleko, mají náročná zaměstnání, vlastní rodiny a životy. Čas na osamělého tátu či mámu si najdou opravdu zřídkakdy. Někdy nejsou vztahy moc vřelé, i když jsou děti poblíž. Znáte přísloví: „Jedna matka se postará o deset dětí, ale deset dětí se nepostará o jednu matku.“ Bohužel je pravdivé, až to bolí.
Do domova seniorů se mnoho z osamělých lidí stěhovat nechce a nejraději by zůstali doma. Tam totiž prožili se svým partnerem padesát a více šťastných let. I když to často nebylo jednoduché, společné překonané těžké chvíle dva lidi spojí do hlubokého svazku. Pochopí to asi jen ten, kdo to zažil.
Cesta ke smysluplnému stárnutí není snadná. Člověk by v pozdním věku neměl nikdy zůstat úplně sám. Nejtěžší je zůstat sám sebou. Po tom, co odejdou z domu děti a život se vám zhroutí jako domeček z karet, už sice mají lidé zkušenost s osamělostí, ale v té době na to ještě ve většině případů byli aspoň dva.
Život seniorů podle statistiky
V celé České republice žije podle statistik osaměle více než půl milionu lidí v důchodovém věku. Jen málo lidí najde odvahu a obrátí se na nějakou organizaci s žádostí o pomoc a podporu. Pokud to udělají, mají naději na to, aby jejich osamělý život měl alespoň trochu šťastný konec. Na pomoc ale stále čeká mnoho osamělých, nemocných, citově zraněných a bezradných seniorů, kteří se ocitli v těžké situaci plné osamění.
Pečovatelská služba
Pečovatelská služba může ze začátku třeba alespoň pomoci úklidem běžným chodem domácnosti a větším nákupem. Mnoho seniorů pookřeje, když se nemusí stěhovat do domova pro seniory a mohou zůstat tam, kde to mají nejraději. Změny se ve stáří snáší těžce. Mnoho lidí také potřebuje svůj klid. Ten v přeplněné jídelně a ve společenské místnosti s televizí opravdu nenajdete.
Velmi užitečná jsou i centra aktivního stáří, kde se lidé mohou seznámit s novými lidmi a spřátelit. S vrstevníky, kteří prožívají to samé, mohou znovu zažít příjemné a radostné chvíle. Pocit souznění nelze ničím nahradit. Mohou se pak také společně rozhodnout, že třeba do budoucna odejdou do nějakého domova pro seniory spolu.
Od svých dědečků a babiček jsem často slýchávala: „Stáří se pánu bohu moc nepovedlo.“ Je to smutné období plné samoty. Dříve alespoň lidé umírali doma. Žili na „vejmincích“ společně s dětmi a vnoučaty. Dnes často umírají sami doma, nebo v nemocnici za plentou, v horším případě dlouze udržovaní na hadičkách a v bolestech. Současná doba s nimi moc nepočítá. Kéž bychom tak uměli vidět tam kdesi za vráskami tu nezlomnou sílu mládí, krásnou tvář a tělo, bystrou mysl, velké činy, množství lásky předané dětem, vnoučatům a spoustě přátel… Pokorně se uměli o ně zajímat…