Moje žen je jako kosmická raketa. Raketa, která má na to vynést jednoho pedagogického kosmonauta, který se nebál a nebojí mít velký cíl i ideu a také přiměřeně riskovat, do pedagogického vesmíru a dopravit ho zcela do jiné didaktické dimenze. Samozřejmě, není snadné tuto raketu řídit a pilotovat, zvlášť, když je třeba jí dodávat stále vysoce oktanové palivo a to vše ve vysoké kompresi. Ne každý by si na to troufl, jiný by se bál a další zase by moc dlouho otálel. Tento kosmonaut, který chce letět výš, dál a rychleji, se nemůže zabývat přitažlivostí zemskou nebo nějakou všeobecně vědecky dokázanou gravitací…
Kosmonaut gravitaci respektuje, ale upřímně, snaží se ji moc nevnímat, protože možná až příliš často se na ni vymlouváme, když nemáme odvahu letět do neprozkoumaného meziplanetárního prostoru. Kosmonaut neříká, že je to cesta pro každého. Kosmonaut si je vědom, že na jeho cestě budou lidé, kteří nebudou zcela rozumět jeho počínání. Dokonce ani neví, jestli se mu jeho vesmírná mise zcela povede. 100% ale ví, že pro úspěch této mise udělá zcela maximum, aby naplnil potenciál své rakety a ukojil touhu svého
poslání…
Tento kosmonaut zná silné i slabé stránky své rakety. Je si vědom také svých pilotních rezerv, které stále ještě nejsou zanedbatelné, zvlášť když se mu občas kšilt u jeho vesmírné přilby zaklapne příliš těsně a on pak hledí na svět jen úzkými průzory. Je však přesvědčen, že silné emoční pouto, které je
navíc pevně vyztuženo vzájemným respektem, nasloucháním a pokorou, bude tím rozhodujícím závažím na vesmírných miskách vah, které se nakonec po dlouhém váhání přeci jen převáží na stranu nové bájné planety s dosud neznámým rozměrem.