V době, kdy jsme téměř ztratili skutečný kontakt se smrtí, kdy se lidé zabývají spíše tím, jak život prodloužit, než jak ho naplnit, jsem se rozhodl zabít pár králíků, i když mi tato činnost nikdy nebyla vlastní a ani jsem ji nikdy příliš nevyhledával.
Jsem člověk, který je z celé své duše přesvědčen, že člověk může být skutečně zcela zdravý duševně, mentálně i fyzicky až tehdy, když se naučí pracovat se svými emocemi, s předsudky, mýty a omyly a se svou vlastní svobodou a nebát se jít vlastní cestou, protože strach je silná emoce a často lidem brání v jejich seberozvoji. Jsem člověk, který se rád obklopuje lidmi, kteří mají hloubku svého myšlení a nerad mluvím jen tak o počasí. Se 99% lidí se domluvím a to i přesto, že mají na věc jiný názor a aniž bych já jejich názor musel přijmout nebo svůj původní názor změnit. S tím 1%, se kterými se nedomluvím, se nestýkám, takže konfliktní situace téměř neznám.
Byla to tak trochu nutnost. Samozřejmě on by se někdo jiný našel, možná stačilo pár dnů počkat a vytočit pár mobilních čísel. Člověk by však musel někoho uhánět a prosit a to si myslím, že pokud člověk chce žít svobodně, by neměl dělat až příliš často. Vždy se pro část svobody muselo něco vykonat a ztratit něco ze svého pohodlí.
Až při této činnosti, jako je zabíjení a stahování kůže z králíků, jsem měl možnost zcela pochopit citát:“ Smrt není zlá, jen umírání je někdy těžké“.
Tenhle citát jsem měl v mysli vždy v tu kritickou chvíli těsně před úderem, který se stal osudným pro naše králíky. O tomhle to také totiž je. Snažit se jim smrt, která je z logiky jejich chovu nevyhnutelná, co nejvíce humanizovat a zpříjemnit.
V jejich poslední hodince jsem je brával do náručí, aby si mohli schovat hlavu do podpaží a získat tak pocit bezpečí.
Objektivně však musím přiznat, že ne u všech byl ten první pokus, zároveň pokusem platným, ale postupně člověk u sebe začal pozorovat, jak se z této činnosti stává rutina a jak se člověk zdokonaluje s množstvím pokusů. Opět tu platí, že stejně jako diamant vznikne jen díky množstvím pokusů při broušení, tak i člověk se může zdokonalit v dané činnosti jen tím, že si najde dostatek možností a pokusů na to, aby se dostal v dané činnosti na určitou úroveň. Jako u všeho však nestačí jen pokusy, ale také zpětná vazba a reflexe a objektivní kritika k sobě samému.
Vlastně tu nejde ani tak moc králíky, o to se někomu zavděčit, či od někoho získat pochvalu. To je z mého pohledu a k mému věku pošetilé, i když samozřejmě pozitivní zpětná vazba z okolí vždy potěší. Člověk to bere s rezervou a s nadhledem, už z toho důvodu, že to byla činnost v minulosti zcela běžná a tak není třeba znovu objevovat Ameriku. Před sto lety by bylo velmi úsměvné mluvit takhle široce o zabíjení králíků. A i zde je vidět, jak se v dnešní době máme určitým způsobem dobře a komfortně. Je to z naší strany takový malý alibismus, protože jíme maso několikrát týdně a s radostí si ho vybíráme, ale když to maso má živé oči, je to trochu problém…
Z formativního hlediska však, jde o nemalý krok v osobním vývoji, protože člověk jako já, který byl vlastně celý život vědomě či nevědomě izolován od této činnosti, musel nutně ujít kus cesty, aby mohl…
Jde tu o to se naučit vystupovat ze své komfortní zóny a také si uvědomit, že pokud chce člověk být svobodný a nezávislý, musí pro to něco vykonat a také ztratit něco ze své konformity. A to platí v životě obecně.
Myslím, že je z tohoto článku patrné důvod mého počínání a že i na prostém zabíjení králíků se dá najít něco poučného a k zamyšlení hodnotného, protože my dnes tuto činnost s králíky máme jen jako zpestření a díky vědeckotechnickému pokroku, který nám vynalezl „volný čas“, si můžeme dovolit ten luxus přemýšlet o věcech a činnostech do hloubky její podstaty.