Někdy nás dusí uvnitř pocity. No občas je to taková tíha, kterou s lehkostí rozpustí …”naše záchranná kotva”. Znám to : ”…sedím v kuchyni, koukám před sebe a vidím hodiny, který ve tvé nepřítomnosti ukazují kolem půl 11 v noci. Vstávám otevírám lednici koukám před sebe a i když jsem už po jedné láhvy vína, cítím […]
…život vyžaduje odvahu, aby nebyl promarněný… Josef, urostlý šedesátník, sportovec a otužilec. Cestování s partou nadšených důchodců, kterým dělal průvodce na cestách, pro něj bylo jako cestovat s rodinou. * Věděl, koho opustily zuby, komu kdo umřel, kdo dostal naslouchátko, kolik dobrot kdo stihnul ochutnat na zájezdu, kdo chodí tančit, komu se
Zase píšu dopis, slova, rýmy, myšlenky a citový deficit do veřejnosti s touhou vypsat se, když už to nejde nijak říct. Nebo mám strach o tom mluvit ? Měla by jsem mít strach mluvit o tom, jak se cítím? Lidé celá staletí mají problém mluvit v dobrém o tom jací jsou , no já mám
Zmítání se ode zdi ke zdi ve svém vnitřním světě, znamená narážení na stěny a lidi i ve světě vnějším. Vlastní neklid je ten nejhorší nepřítel. * Moje “nakoupené” fóbie z dětství, které jsem si za život musela sama pofoukat a vyléčit, jsou tím nepřítelem. Dokud jsem si myslela, že rány přicházejí z venku, měla jsem
Dvorek té samoty byl zarostlý kopřivami a netýkavkou. Že má biologické rodiče, kteří ji nechtěli, protože jejich cílem byla kariéra špičkových právníků, se dozvěděla až v osmnácti letech. Nechali jí dopis s dost strohým vysvětlením, který jí předal notář u příležitosti jejích osmnáctin. * Na rozdíl od svých vrstevníků byla chytrá a cílevědomá. Už
Pro ženy v přechodové fázi života, bych doporučila také skříň. Na přechodnou dobu přechodu, tam ženu zavřít. Když jí hrabe. * Truhláři budou mít napilno. Přechodová skříň. Taková skříň pro ženu v přechodu, by měla jisté parametry, svou cenu a bylo by to požehnání pro domácnost. Výška dva metry, šířka jeden a půl, hloubka dva
Cit . Pouhé slovo. Při skutečnosti, kdy ho cítíme můžeme být i sami no v myšlenkách ne . Je to hodně silný pouto, To když cítíte, že dýchat v tu chvíli ani nechcete sami a člověk který má s vámi být v tu chvíli je jinde, než by měl být a vy stále přemítáte potajmu
* Čtyřiačtyřicet let, zvětšující se objem košíčků podprsenky a výkyvy nálad – na několik let. Odevzdaná do náručí okolností, sčitala vrásky a záhyby na bocích. Nevedla si deník, ale oči jako HD kamera jí vracely předchozí záběry. Ona a večerní sklenička. Ona a nekonečný seriál. Ona a brambůrky na oživení. Ona a štíhlejší a vtipnější
Moje učňovská léta jsou dávno minulostí, mnoho vody uplynulo. Nesmazatelné okamžiky přetrvaly. Jako třeba vedoucí v prodejně potravin. Prostě prasák. *
“Ale tenhle je zaručeně ten pravej!” našeptávají touhy po lepších zítřcích. Jenže u jednoho najednou zjistíte, že je to promiskuitní lhář s falešnou svatozáří. Další má třeba všechna P, ale taky zjišťujete, že je ještě Panovačný Pitomec. Takže zase nic. Chvíli zkoušíte odhánění chlapů klackem, ale pak zase podlehnete svádivému pocitu, že se objevil On.
Na světě existují tři věty, které ženy bytostně nenávidí a nechtějí je slyšet. Tou první je věta, „nepřibrala jsi náhodou?“, „Moment prosím, přinesu vám o číslo větší velikost“ a třetí věta zní, „Jsi úplně stejná jako tvoje máma!“ Na poslední větě, která bývá tou nejbolestivější a nejchoulostivější, jak v životě ženy, tak v životě muže,
Lhát se nemá! Toto hexose nám snažili vyrýt do paměti naši rodiče a blízcí. Proč nám tedy lhaní i přesto, že se jedná o něco naprosto špatného a nežádoucího nedělá problém a to ani mezi našimi nejbližšími? Proč zatajujeme před partnerem naše útraty či setkávání se s přáteli, anebo dokonce rozepře s rodiči svými či