Červinka J. Velký třesk a roztahování vesmíru. Hloupost?
V současné době ještě stále v odborných i populárních článcích převládají teorie o takzvaném velkém třesku a z něho odvozeném rozpínání vesmíru. Představa, že vesmír se vyvinul z jednoho bodu, ve kterém byla ukryta veškerá hmota (energie vesmíru) zanesla do myšlení lidí představy vycházející z neodůvodněných fyzikálních představ o neomezené možnosti zhušťování hmoty. Jakkoli se to zdravému selskému rozumu příčí. Stačilo k tomu zjednodušená představa, že posun spektra vzdálených hvězd nemůže být způsoben ničím jiným než zvyšováním jejich rychlosti vzdalování od Země. S neuvěřitelnou lehkostí byly opomenuty ostatní fyzikální zákony vyplývající z teorie relativit a kvantové elektrodynamiky. To však zřejmě propagátorům teorie moc nevadilo, protože se to zdálo pro veřejnost i tak zajímavé, zvláště když to bylo podporováno světově uznávanými autoritami. Témata vesmíru, a hlavně jeho vzniku a fungování byla vždy zajímavá, tak není divu, že zaujala mnoho lidí s důvěrou přijímajících tvrzení autorit v oboru astronomie a astrofyziky. Jenže již po vícero let se prosazují vědečtější a srozumitelnější teorie a představy o fungování vesmíru s mnohem racionálnějším přístupem.
Ty, koho to zajímá, bych rád upozornil na zajímavou populární knihu „Elektrický vesmír“ od Donalda E. Scotta Ph.D., a hlavně na „Dodatek D“, „Otevřený dopis vědecké obci“, této knihy. Je no nádherný příspěvek k tomu, jak začít pochybovat o velkém třesku a rozpínání vesmíru. Dovolte mi citovat alespoň první odstavec.
„Velký třesk je dominantní teorií o vesmíru. Přitom je dnes založen na stále rostoucím počtu hypotetických entit: za všechny jmenujeme inflační pole, ne-baryonovou hmotu (temnou hmotu) a temnou energii, kterou nepozorujeme nebo nemůžeme pozorovat. Daná teorie také vyžaduje porušení dvou fyzikálních zákonů: zákona zachování hmoty a energie a zákona zachování baryonového čísla (který říká, že z energie vznikne stejné množství hmoty a antihmoty).“
A ještě jedna zásadní citace z dopisu: „Přestože věda je kultura pochybování, jak to vyjádřil Richard Feynman, v dnešní kosmologii nejsou pochyby a nesouhlas vítány a mladí vědci se rychle učí být zticha, pokud nemají co říci pozitivního o standardním modelu.“
To není zdravá situace, jak je psáno v dopise, a rád se připojuji k tomuto závěru. Je také dobré si přečíst jména signatářů dopisu, abyste dostali odvahu o velkém třesku také pochybovat.
Já bych rád připojil některé ze svých argumentů. Závěry o velkém třesku vznikly jako důsledek prohlášení, že vesmír se roztahuje. A když se roztahuje, tak musel být na počátku v jednom bodě, vyvodili závěr mudrci. Někdo prohlásil, že barevný posuv spektra vzdálených hvězd je způsoben jejich zvětšující se rychlostí vzdalování. Z tohoto neprokázaného závěru se potom vyvinula celá zcestná teorie velkého třesku. Vycházím z toho, že posun spektra vzdálených hvězd může mít řadu různých fyzikálních příčin a samotný Dopplerův efekt je podle mne ten nejméně pravděpodobný. Předně pozorované světelné záření vzdálených hvězd prochází prostředím ve vesmíru, které zatím nedokážeme fyzikálně popsat. Například problémy s temnou energií a hmotou, (podle mne jedno a totéž), a její interakce se zářením vzdálených hvězd. Pak je tu problém neujasněného vlivu zakřivení pohybu každého elementu energie ve vesmíru v důsledku působení Lorenzových sil. Tyto dva zásadní argumenty již jsou dostatečné k tomu, aby rozpínání vesmíru a velký třesk byl zavržen jako neživotaschopná teorie.
Daleko podstatnější pro zavrhnutí teorie velkého třesku má teorie Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné) fyziky, která odstraňuje deficit fyzikálně akceptovatelných předpokladů. Předně zcela věrohodně vyvrací možnost koncentrace veškeré hmoty vesmíru do jednoho bodu a tím možnost velkého třesku z těchto důvodů. Hmotné částice, jak je dnes chápeme, nemohou být nekonečně malé, protože ve svých limitních rozměrech dochází k transformací energie mezi magnetickým a elektrickým polem. Jinak řečeno hmotný charakter částic se mění na záření. Zjednodušeně si můžeme představit energii v magnetickém poli jako hmotnou část a energii v elektrickém poli jako záření. Fyzikální jev, který můžeme pozorovat ve vesmíru můžeme pozorovat například modelově u pulzarů a podobných vesmírných těles.
V podstatě to prokazatelně znamená, že v mikrokosmu dochází jednak zhušťování energie (zhmotňování) a paralelně ke zřeďování energie (vyzařování). Jinak řečeno všude ve vesmíru probíhá tento proces, aniž bychom potřebovali hovořit o velkém třesku a celkovém rozpínání. Zjednodušeně řečeno, vesmír vždy byl a jen se neustále mění v důsledku zákonitostí v mikrokosmu, které jsme již trochu lépe pochopili, díky Nové relativně (ne)částicové fyzice.
Nová relativně (ne)částicová fyzika nám jako bonus umožňuje zkoumat svět mikro a makrokosmu ve své elementární (fundamentální) jednotě, což je jedem z významných přínosů vědě a zejména k formulování nových standardních modelů fungování vesmírů.