Kam se podělo: “Zřím tě.”

Každý z nás prochází vývojem. Skrze vzestupy a pády, tisíckrát podražené nohy, zlomené srdce a skrze ztrátu milionu iluzí, postupem času měníme i svůj pohled na život, svá přání a představy. Představy o světě, o životě, o jeho vzniku, o tom, co bylo před ním a co je po něm. O tom, co je opravdu důležité. Občas i zmoudříme a začneme se zabývat věcmi opravdu důležitými.

Měníme pohledy na posmrtný život, reinkarnaci i na různá náboženství. Někdo snad ještě věří na evoluci, jiný na Adama a Evu, další je zastáncem teorie o přenosu života z jiné galaxie z nekonečného vesmíru. Možná je celý vesmír i naše planeta jen místem virtuálního prostoru.

S naší omezenou kapacitou mozku a ušlapanými instinkty asi nikdy nenastane okamžik, kdy člověk z planety Země bude schopen pochopit skutečnou podstatu a význam života samotného. Naše existence je však fascinující a podobných planet, jako je ta naše, i podobných či zcela odlišných forem života, je ve vesmíru asi nespočet. Možná se po smrti budeme reinkarnovat zde, nebo na některé z těch dalších planet.

Možná cítíte své anděly, které s vámi kráčí oddaně ruku v ruce v dobrém i zlém. Možná vnímáte světelné bytosti. Možná si občas přečtete o božích poslech či mimozemšťanech, kteří už jsou zde mezi námi a mají lidskou podobu. Záleží na tom, co jste schopni vnímat a čemu se rozhodněte věřit. A když uvěříte, ještě není jisté, že to tak opravdu je.

Jsme ušlapáni informacemi, výmysly a konspiračními teoriemi. Nikdo neví, co je pravda a co lež. S nástupem elektroniky a internetu či digitalizace jsme totálně přišli o základní instinkty, kontakt s přírodou a šestý smysl. Všední věci, obyčejní lidé, jejich starosti a radosti nikoho nezajímají. Lidé čtou šokující zprávy, katastrofy a senzace. Den co den je znásilňováno lidské myšlení a je nám vnucováno mnoho názorů zvrácených a chorých mozků.

A já si zde připadám jako Avatar z planety Pandora. A marně pátrám, kam se podělo ono: „Zřím tě.“ Ta diametrálně odlišná věc od vidím tě. Vidět můžu hrnek na kávu či chodník, po kterém kráčím. Ale mohu i vnímat. Déšť, květiny či stromy. „Zřím“, znamená mnohem víc. Spíše je to rozumím, vnímám, akceptuji, cítím, vážím si tě, respektuji tě a chci být s tebou v dokonalé rovnováze. Jde o to vnímat nitro, duši, provázanost a neoddělitelnost celku.

Kdo z nás ještě používá svůj vnitřní zrak, kdo se opravdu dívá a „Zří“? Pokud bychom se nenechali odklonit a dívali se svým vnitřním zrakem, pak bychom jasně viděli a věděli, co děláme dobře a co špatně. Chápali bychom všechny ty souvislosti a vnímali skutečnost propojené jednoty. Nejen to, co vidět pouze chceme.

Povrchně filtrujeme to, co se nám líbí a co ne, což ignorujeme a přehlížíme. V duši mám smutek z toho, jak jsme sami sobě zavázali oči. Chci opravdu vidět a “Zřít“ navzdory tomu, že to většina společnosti nepodporuje.

Překročili jsme práh a právě ten FB a ostatní sociální sítě, a všechna ta elektronika je cesta do pekel. Nekomunikujeme tváří v tvář, nedotýkáme se, neobjímáme. Není tam vůně, řeč těla, mimika, vnímání celou bytostí. Chybí tam sdílení, souznění a zájem. Takové to: “Zřím tě” jako na planetě Pandora. Ten pocit, kdy se někoho dotkneš, obejmeš ho a jeho buňky tě prostoupí až do morku kostí. Cítíš jej v mysli, duši, srdci i těle. To, co bez osobního kontaktu mizí a je to škoda.

Přesto to občas zažívám. Občas se někdo probudí, napojí a propojí. A pak se zase jakoby lekne a spadne do ždímačky dnešního podivného světa. Nenechte se semlít. Vy všichni, co víte, o čem píši a doopravdy „Zříte“, nenechte si to vzít a probouzejte se dál. Propojujte se a vnímejte. Ať už je to cokoliv a přichází to odkudkoliv, nenechte si to vzít. Kam soustředíte pozornost, tam to roste.