Stáří se Pánu Bohu nepovedlo

To už říkala moje babička. Měla pravdu. Také s nadsázkou dodávala, že první Bůh dělal jako prototyp muže, a napoprvé to nevyšlo moc ideálně. Pak stvořil ženu a poučen z vlastních chyb již stvořil dokonalou bytost. Škoda, že mu nedošlo, že na to žena bude až do konce věků doplácet. Bude dělat a napravovat vše, co prototypy nevidí, neuvědomují si, nebo nechtějí vidět. J Moudrá to žena. J Věřím, že máte stejný smysl pro humor, jako měla babička.

Tenhle svět není pro starý

            Tuším, že se tak jmenoval nějaký film, či dokument, který jsem zřejmě ještě nestačila shlédnout. Nemůžu se tedy k němu vyjádřit. Ale s názvem naprosto souhlasím. Tahle rychlá a neskonale krutá doba se pro naše starší občany absolutně nehodí. Nemáme na ně čas. Někdy vlastní vinou, někdy pro samou práci, abychom uživili děti.

            Tak třeba ve městě. Pokaždé když přecházím silnici, říkám si, zaplať Pán Bůh, že mám zdravé kmitající nohy. Zkuste si přejít třeba přes světelnou křižovatku k M paláci v Brně. Minule jsem pozorovala paní o hůlce. Světlo na semaforu přeblikává tak rychle, že tu naštěstí členitou část, šla na třikrát. A to už na ni troubil neurvalý a nedočkavý řidič. Nedivila bych se, kdyby mu berlí pohladila přední sklo jeho luxusního vozu.

Pokaždé, když dobíhám tramvaj a řidič mi zavře s úsměvem před nosem, říkám si, co budu dělat za pár let…. Také vždy, když táhnu dvě tašky, protože jsem se stavila pro půlku chleba a vzpomněla si, že nám doma došlo pár maličkostí, a nastupuji po schodech do tramvajového vozu, zdají se mi schody vyšší a taška těžší. Říkám si, co budu dělat za pár let… A vždy, když vidím sedět žáky a studenty na sedadlech pro zdravotně postižené a nad nimi klátící se stařenku nebo staříka, říkám si, můj Bože, co budu dělat za pár let…

Také když jdu do už snad po sté přeskládaného obřího supermarketu nebo dokonce, hypermarketu, kterým se tedy raději vyhýbám a nemůžu už zase najít základní potraviny jako je sůl nebo strouhanka, říkám si totéž. Strávím mnoho času hledáním a blouděním, nohy mám ušoupané a z lidí fobii. Ve frontě u pokladny už melu z posledních sil a přemýšlím, jak musí bolet nohy toho pána o hůlce přede mnou.

Nebo na poště, kde pozoruji, jak naši dědečkové a babičky nepřečtou drobná písmenka pokynů, neumí použít kartu, nechápou nový systém, modlím se, abych to za pár let zvládla já.

Vzpomínám si, jak naší babičce již v pokročilém věku zavedli pevnou linku. Poprvé, když zazvonil telefon, utekla do zahrady. Poprvé, když slyšela vlastní dceru ve sluchátku, pokřižovala se. A když řekla do sluchátka:,,chvilku počkej, já ji zavolám“, tak zavěsila J a šla zavolat tu druhou dceru. J

Už také nestíhám všechny technologie a nejnovější funkce všech hracích skříněk. Hry nehraju, pokládám to za žrouta času, který chci trávit jinak. Pokaždé, když se mi sekne počítač, vykřikuji ,,Zlatá kohinoorka“ a omlouvám se babičkám a dědečkům za všechna nepochopená příkoří, jenž jsem jim svou mladistvou nerozvážností způsobila. Tolikrát jsem si myslela, že vím něco lépe než oni. A tolikrát jsem se mýlila.

Mládí je krásné, svojí vzpurností a ideály, pocitem, že vše zvládnete a na vše máte energii. S vidinou, že nic není problém. S neznalostí všech katastrofických scénářů, jenž vám mohou změnit život ve vteřině. Když ale koukám na děti, které dospívají, mám pocit, že tato doba jim už takovou bezstarostnost nedovoluje.

Ten neustálý důraz na výkon a tah na branku, na to kdy skórovat, vynikat, nabiflovat, složit zkoušku z něčeho, co vám v životě bude ale totálně k ničemu. Z toho, jak vidí své strhané rodiče, když tedy mají vůbec možnost je zahlédnout. Z toho jak vnímají strach o ztrátu zaměstnání, strach z neschopnosti splácet dluhy, bez kterých dnes nikdo nepořídí ani bydlení ani pračku… Naštěstí má mládí jednu neutuchající schopnost se radovat a být nad věcí. Díky Bože.

Kam s nimi

            Bydlíme ve městech. Na venkově není práce. Družstva jsme si rozpustily, což byla obrovská chyba. Na polích se nikomu nechce dělat a chování dobytka zabere moc práce. ,,Vejminky“ už se moc nenosí. Byla to část domu s vlastní koupelnou a kuchyňkou, kde mohli staří rodiče v klidu dožít, dostatečně daleko, aby měli soukromí a dostatečně blízko, aby za nimi mohli děti kdykoliv zaskočit a pomoci.

            Pokud naše staré rodiče odstěhujeme na chaloupku, mají sice krásné prostředí, ale jsou na vše sami. Za volant už se bojí sednout. Autobus jim do vesnice jede dvakrát za den nebo vůbec. Někdy tam není ani obchod. Nákup autobusem těžko přivezou. Doktoři jsou daleko. Čekají v čekárnách u lékaře nebo na autobus a bolí je nohy i osamocená srdce.

Nemáme pro samou práci a stres ani čas tam zajet. Doháníme plány, děláme přesčasy a šidíme o náš čas i vlastní děti. Máme výčitky, že nic neděláme pořádně. Když se tam dostaneme s vyplazeným jazykem, opravíme vše, co se za tu dobu pokazilo a nestačíme si ani popovídat. Při tom tohle oni potřebují nejvíc.

Nebo je dáváme do domovů důchodců. Pokud na to máme peníze. Podobná zařízení nejsou vůbec levná a na jejich náklady, mnohdy nestačí minimální důchody.

Mimochodem mojí známé profesorce, mluvící asi deseti světovými jazyky, zcestovalé po celém světě, protože byla OSVČ a platila si pouze základ, vyměřili důchod ve výši 3800,- Kč. Viděla jsem to černé na bílém. Na nic jako sociální dávky nemá nárok. Má prodat dům. J Klidně si myslete něco o blbosti… Ale člověk, který vyrostl v totalitě, mnohdy nepostřehl veškeré změny v systému, neboť si je nedovedl ani představit.

Na domovy důchodců a pečovatelské domy a podobná zařízení jsou také dlouhé pořadníky a je velmi složité se tam dostat. Lidé tam pak ztrácí smysl života a pod tíhou stáří, které je tak nějak všudypřítomné, pomalu vyhasíná jejich chuť žít. Je těžké se jim tam všem věnovat a všem vyjít vstříc. Všechny potěšit, zaopatřit i motivovat.

Ideální jsou domy míchané se startovacími byty pro mladé, kde mohou být senioři náhradními, milujícími dědečky a babičkami. A děti zaměstnaných rodičů se mohou cítit nejen odstrčeny a opomíjeny, ale i milovány. Najít něco podobného je ale těžké. Taky je to znovu v pořadníku a za nedostupnou sumu peněz.

Co uděláme, až se za pár let bude po ulicích ploužit zhruba polovina obyvatel v důchodovém věku?

Nedivím se, že dětí se rodí čím dál míň. Mladí jsou nuceni studovat. Řemeslo je bráno jako podřadné. Proto nemáme na řemesla odborníky. Sotva dostudují, berou si hypotéky na bydlení. Na děti není ta správná doba, pod hrozbou ztráty zaměstnání a neschopnosti splácet.

A pak už se zase špatně hledá partner i energie vůbec s rodičovskou rolí začít. Já sama bych v dnešní době nechtěla jít do porodnice a začít s tím vším úplně znovu…

Zase slyším mluvit svou babičku, taky to říkala. Tolikrát už jsem jí dala za pravdu. Ty se musíš ale v tom nebi chechtat s pocitem zadostiučinění babi. J

Do třetice zřejmě Bůh tvořil stáří. Závěr života. Byl asi znavený a vyčerpaný, stejně tak, jak se nám stáří vkrádá pod kůži. Stáří je pokorné a pomalé a někdy velmi osamocené a smutné.

Čeká nás ale všechny. Nepomůžou nám ani tablety, ani plastické operace, ani krémy proti stárnutí. Není to choroba, je to přirozená součást života. Snažme se je pokorně zpříjemnit nejen našim rodičům a věřme, že stejně tak milosrdné k nám pak budou naše děti.