Absurdita v oblasti práva aneb jak lze jednoduše přijít o vlastní děti

I když jste rodič jako víno, ve skrze ideální, zodpovědný a milující své děti, nikdy není jisté, že se přesto karty neobrátí proti vám. Absurdnost práva a soudních rozhodnutí často nezná mezí. Vítězí-li zákon nad zdravým rozumem a berou-li se děti jako rukojmí a jsou zneužívány ve prospěch vlastních zájmů, je to zločin proti lidskosti. Dělá tak nešťastné a zlomené osoby z milujících matek i dětí samotných. Podepíše se to na jejich dalším životě tak silně, že se z toho již nikdy nemusejí dostat.

Případ matky, které plzeňský soud bez pardonu nechal odvést syny ze školy a nechal je zavřít do ústavu, je naprosto nepochopitelný. Byl vydám zákaz styku pod vysvětlením, že se mají normalizovat jejich vztahy s otcem. Toho se ale děti báli. Na děti se ale nikdo neohlíží. Tak zní prostě rozsudek, který by nikdo nečekal. Matka své milované děti neuvidí další rok. Soudkyně nařídila, že matka neuvidí syny, dokud se nerozvede.

„Děti byly svěřeny do péče otce. Matka dostala pouze právo asistovaných styků dvakrát týdně po dobu jedné hodiny. Ovšem až od doby, kdy nabude právní
moci daný rozsudek a až nabude právní moci rozvod manželství. Tedy řízení, které vůbec nesouvisí s úpravou péče o děti,“ popsala výsledek soudního sporu Klára Samková, advokátka zastupující matku chlapců.

„Navíc žádný návrh na rozvod ani jeden z manželů ještě ani nepodal. Takže prakticky to znamená, že zákaz styku potrvá další dobu, klidně další rok,“ dodala.

Ve chvíli, kdy vlastní matka objala své syny, dala jí sociálka pokutu. Jak je toto vůbec možné ve vyspělém státě? Kde je lidskost, zdravý selský rozum a právo dítěte a právo matky? Kdo se dívá na psychické problémy, které to způsobí, na zpřetrhané vazby a zničené sny, ideály i ztracené dětství.

Matku rozsudek plzeňské soudkyně Dobroslavy Žižkové doslova zdrtil a není se čemu divit. Návrh na rozvod nepodala, protože jí u soudu bylo řečeno, že nejdříve musí vyřešit péči o děti. Na otázku, zda chce setrvat s jejich otcem, řekla, že rozhodně ne a že se bude chtít rozvést. Je ale přece proti zdravému rozumu, aby své syny matka nesměla do té doby vidět. Aby s nimi nemohla trávit čas, objímat je a milovat, pomáhat jim se všemi rozhodnutími a starostmi. Pomáhat jim vyrůstat a tvořit si osobnost. Jakou osobnost si asi v ústavu děti utvoří?

Kam se poděl mateřský cit a ženství v rozhodnutí soudkyně? Kam se podělo právo rodiny a její podpora? Jedná se o protiústavní rozhodnutí? Klára Samková tvrdí, že ano a bude bojovat. A já jí budu držet pěsti stejně jako matce a jejím dětem.

„Toto rozhodnutí je protiústavní. Soud může rozhodovat o jedné věci, nikoli ji spojovat s další věcí. V podstatě je to vydírání od soudu, aby se matka proti ničemu neodvolávala, aby mohla co nejdříve alespoň na chvíli a za přítomnosti dalších lidí vidět své děti. Já rozhodně požádám, aby styk v tomto rozsahu platil od začátku, a budeme se obracet na Ústavní soud,“ řekla Právu Samková s tím, že za rok by mohlo dojít naopak k odcizení matky od dětí.

Důvod, proč vlastně soud matce pětiletého Antonína a osmiletého Vojtěcha na žádost jejich vlastního otce odebral a poslal do ústavu, se matka těchto synů dozvěděla až v odůvodnění soudu.

„Soudkyně svůj rozsudek odůvodnila tím, že matka stále setrvává ve své ochranitelské pozici, že stále věří dětem, které tvrdí, že jim tatínek ublížil, a byť nepřímo, ovlivňovala děti ve vztahu k otci,“ doplnila advokátka matky.

Pokud pošle otec vlastní děti do ústavu, než aby je nechal s matkou, jen aby si něco dokázal, není jich hoden.

Jsou-li děti ještě více trestány za situace ve kterých se ocitly, a za které nemohou, je cosi shnilého v našem právním světě. Žádná ústavní péče nemůže nahradit náruč a péči matky. A pokud to u soudu neví, měli by se nad sebou hluboce zamyslet. Zkusit se postavit do pozice zdrcené matky a také se vžít do malých dětí. Pokud si sebe představím ve věku pětiletého a osmiletého dítěte, zastaví se mi srdce hrůzou.

Mnoho podobných případů se snaží prošetřit ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová ČSSD. Těžko říci, jakým způsobem a jak moc je úspěšná, nebo jak bude daleko od slov k činům. Odebraným dětem to ale již nikdy nevrátí ztracené ideály a nenechá je to zapomenout na krutost zážitků. Poslankyně zasedající ve výboru Jitka Chalánková se k tomu vyjádřila:

„Posílání dětí do ústavů, protože rodiče nejsou schopni se dohodnout, je nepřijatelné. Když se rodiče nedokážou dohodnout, otvírají prostor pro zásah úřadů a ve výsledku na to pak mohou doplatit všichni. Nejvíce to ale odnáší to bezmocné dítě. Pár takových případů se, jak víme, už stalo, pár se jich ještě může stát, ale je třeba důrazně říci, že každé takové odebrání a svěření do takzvaného neutrálního prostřední je velmi necitlivé,“ dodala.

Někdy je třeba zasáhnout. Deník Právo už v minulosti upozornil na několik podobných kauz, ve kterých soudy na doporučení znalce či Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tedy OSPOD, odebraly děti svému rodiči, a to v případech, kdy se daný rodič ničím neprovinil. Naprosto necitelně je poslaly do ústavu proto, aby se naučily mít rády druhého z rodičů.

Zřejmě si soudy myslí, že lásku si lze vynutit, nařídit a vytrucovat. Láska se ale buduje a těžce získává milý soude. Je to mravenčí práce. Tisíce hodin věnovaných dětem. Probdělé noci a tisíckrát otřené dětské slzy. Jde o zodpovědnost a nekonečný díl bezpodmínečné lásky, kterou rodič láskyplně dítěti dává. Jde o upřímnost a oporu, kterou rodič svému dítěti věnuje a buduje si tak velmi křehký vztah s bezmocným dítětem, které nechápe, jak to v životě chodí. Tvoří mu osobnost a připravuje jej do života.

Pokud přijde někdo jako vy, slavný soude a tuto neskutečně tenkou nitku zpřetrhá, nikdy už nebude tak celistvá a dokonalá, jako před tím. Bude plná uzlů a zádrhelů, které se již nespraví do konce života. Některé šrámy si totiž sebou neseme neustále, i když je potíráme a zadupáváme kamsi do země. Jsou hluboko uvnitř nás a v nestřežených okamžicích se vyderou na povrch a nemilosrdně nás v té nejméně vhodné chvíli srazí na kolena.

Syndrom zavrženého rodiče je scestný názor. Dávno neplatící porucha nazvaná syndrom zavrženého rodiče je třicet let stará teorie jednoho amerického psychologa, kterou dávno v minulosti i američtí odborníci odmítli jako nevědeckou. U nás je však zřejmě stále brána za oprávněně platnou.

Děti totiž své rodiče milují. Milují je i s chybami, nespravedlností a pocity provinění. Přirozeně a instinktivně vědí, že krev není voda a lásku matky i otce jim nikdo nenahradí. Milují je i v extrémních případech, i když je dokonce rodiče týrají a je jim ubližováno. Děti jsou čisté.

Děti jsou také jako malé opičky, které se učí napodobováním. Tady je obrovská pravděpodobnost, že podvědomě převezmou i špatné návyky, které jim byly předkládány od dětství. Pokud například dítě vyrůstá v rodině, kde všichni pobírají sociální dávky a nikdo nepracuje, nikdy nebude pracovat ani ono. A pokud otec týrá matku, syn má velkou pravděpodobnost, že to podvědomě převezme a dcera se nechá týrat. Statistiky hovoří za vše.

Je tedy na rodičích a jejich svědomí, jak moc upřímní a spravedliví k nim budou. Chtít po dítěti to, co nedělám ani já sám, je vrchol pokrytectví. V období puberty a vzdoru, kdy dítě začne rozšiřovat své obzory a začne zjišťovat, že některé věci nebyly zatraceně fér, může dojít k obratu. Přesto, i když se vazby bolestně přetrhají, milují ve skrytu duše děti své rodiče vroucně dál.

Pak je zde rodič od toho, aby dokázal otevřeně o všem hovořit a společně s dítětem najít východisko. Umět vysvětlit, přiznat chybu a vést své děti po cestě životem.

Rodiče by si neměli brát děti jako prostředek na vyřizování svých účtů. Stejně tak by to neměl dělat ani stát. Dítě je cosi křehkého, co se lehce zlomí. Život je to nejcennější co máme. Ničení cizích životů ve jménu vlastního sobectví anebo jakéhosi na hlavu postaveného práva, by mělo navždycky z našich životů vymizet.

Zdroj: Matka neuvidí syny, dokud se nerozvede, nařídila soudkyně