Část svého života jsem přebýval na kolejích. Nemyslím tím mezi kolejnicemi, na pražcích, mezi výkaly, ale koleje vysokoškolské. Bydlel jsem na pokoji s kamarádem, který měl přezdívku Plaváček a bylo to celkem fajn bydlení. Oba jsme byli totiž od přírody rozumní, pořádní, se smyslem pro čistotu a pořádek.
Jednou situace vyplynula tak, že jsme zůstávali na svém pokoji i přes víkend. Nad touto celkem normální záležitostí se vznášel jeden temný mrak jménem hlad. Nadešel čas oběda a my se museli rozhodnout, co budeme jíst. Víc hlav víc ví, ale také sní. Na restauraci jsme neměli peníze a na žebrání zase kuráž. A tak jsme se v mírné obavě vrhli k ledničce a začali se přehrabovat v zásobách. V dolní části ledničky se rozprostíral bílo-zelený mech z rozpadlých buchet. Z mechu již vyčnívala mohutně vyklíčená rostlina, po níž šplhali jakési záhadné žížalky. Naše hladové zraky upoutala sekaná v poličce. Jak se později ukázalo z naší sekané se během těch pár týdnů vyvinula již inteligentní forma života a z ledničky nám obratně utekla. Ale nebyla to zrovna atletická sekaná, jelikož se pohybovala celkem pomalu a ke všemu ji ještě brzdil nános prachu na podlaze. Plaváček měl tedy dost času, aby sáhl do poličky po loveckém salámu a hodil ho po plazící se sekané. Salám taky nebyl léty zrovna z nejmladších a ke všemu se z něj nejspíše stal voják z povolání – byla z něj prostě zelená guma. Jak se ukázalo, sekaná byla chytřejší než my a našemu útoku se vyhnula. Salám se odrazil od země a prolétl zavřeným oknem. To se však dotklo naší cti a tak jsme se odhodlali k nekompromisnímu honu na potravu. Potřeni vrstvou prachu, jenž sloužila jako maskování, za opaskem a po kapsách munice z několikaměsíčních zásob rohlíků, jsme nejprve uspořádali bojovou poradu a rozdělili si funkce. Já byl pěchota a Plaváček ostřelovač. Já se vydal vpřed plížením, zatímco Plaváček vyskočil na postel, aby měl lepší přehled. Svým skokem do peřin způsobil mohutné rozvíření prachu, které prospělo spíše nepřátelské straně. První raněný jsem byl já, jelikož Plaváček ukvapeně vymrštil tři rohlíky, když za prachovou clonou údajně rozpoznal nějaký pohyb. Můj první dojem na tupé rány do hlavy byl, že útočí sekaná a střelbu jsem proto vší silou oplatil.
Až když jsme vystříleli celou munici a prach se částečně rozptýlil skrze rozbité okno, mohli jsme pozorovat škody a to nejen na pokoji, ale i na svých tělech. Jenže boj neskončil. Navíc, když sekaná provokativně vyběhla zpod postele a navíc, když Plaváček objevil modernější zbraně. U skříně vzal ponožky, jenž zde byly opřené a několik měsíců vyčkávaly na tuto příležitost. Ponožky byly na boj jako stvořené, jelikož pevně držely tvar a měly i účinek halucinogenní. Sekaná nás však zase překvapila svou chytrostí a utekla z okna. Plaváček skočil za ní a já za Plaváčkem.
Možná by se mohlo zdát, že pád ze sedmého patra musí být smrtelný, jenže my jsme vyvázli jen s pár zlomeninami. Pod okny jsme totiž měli slušnou hromadu odpadků, jenž nás zachránila, a my si tak mohli dopřát spokojený oběd, a to dokonce i s krmením od sličných sestřiček v místní nemocnici.
Z knihy “Povídky” Pavla Kohouta (linkhttp://www.kknihy.cz/produkt/povidky/) od nakladatelství KKnihy.cz (link http://www.kknihy.cz/)“