Zase je jeden šedý den a jsem doma sama až do večera. Život, bublající barvy, smích, křik, pracoviště, oči, slova… ten svět plný lidí je ode mě vzdálen na hony.
Někdy je těžké nepropadnout pocitům nicotnosti, marnosti. Ale nechci se ztratit. Prostě se musím smířit s tichem a nenápadností. Vím, že je to dobře, ale někdy… někdy bych chtěla skákat a tančit, jezdit na kole… obléct si lepší šaty a mluvit s lidmi, vidět je a snad se jich i dotýkat.
Jenom idylické chvíle neexistují, to je jasné.
Mám své chyby i limity, není jednoduché si je přiznat.
Ať už v mém životě nedopadlo vše právě nejlépe, na děti mám štěstí.
Děti… přijdou a položí si na mě hlavu. Nastaví záda, abych je hladila. Sedím uprostřed nich, jsem mezi nimi a smějeme se, poslouchám, když mi vypráví o sobě.
Vím, že jsem jejich jistota.
Oba také mají občas chvíle, kdy si zalezou do ulity. Když je to ze smutku, ze vzdoru, protože se cítí nepochopeni, přijdu k nim a oni se otevřou.
To nejdůležitější, co potřebujeme, je darovat sebe.
Je zataženo. Představuji si v sobě světlo. Těším se na květiny, tulipány, růže… Jaro – lásky čas…
Čtu si nějaké flirtující diskuse pod blogy na jednom serveru. Krásná,usměvavá diskutérka srší inteligencí… narážky, nedokončené věty… prostor pro představivost. I mojí…
Hm… mám to zapotřebí?
Blogy vypínám, mám svůj život. Jiný, ale ne horší… to je věc sebevědomí a sebeklamu.
Naletěla jsem sama sobě, když se s ní srovnávám, vždyť o ní nic nevím…
Ale napadla mě báseň:
Někdy sama sebe se ptám:
Přijde velká láska?
A sama sobě odpovídám.
Už ji ani nečekám…
Láska… se rodí v domě
Snad jedině z jisker popela
nový oheň vykřesám
a přiložím třísky z ran
aby hřál
a na nahém těle
budu mít oblečené
šaty doběla.
Paběrky… napadá mě slovo paběrky. Sbírám, co se sbírat dá, musím se sklonit… a narovnat… krok za krokem… a vím, že záleží jen na mě, jestli uspořádám hostinu. Jestli najdu poklad…
***