Ráda bych psala o něčem výživném, ale jak, když se mi neustále staví do cesty moje roztržitost? A tak vám jen poradím, jak se stát velmi rychle bezdomovcem, když se vám znelíbí bydlet mezi stěnami. Bude to čtení, při kterém jistě poděkujete sami sobě za to, že jste přesně takoví, jací jste – normální.
Chcete být bezdomovcem? Buďte roztržití přesně jako já.
Zrovna jsem trávila dva dny ve společnosti blízkého přítele, když jsem se rozhodla, že je načase vrátit se zpět do svého psacího doupěte. A tak vůbec, je hezké být ve svém vlastním doupěti, kde je člověku dobře a nic ho neruší od duševního klidu. Tedy skoro nic, pokud nepočítám mojí poněkud hysterickou maminku, která si tu a tam přijde vybít zlost za nespravedlivost světa, za to, že jsem spotřebovala víc toaletního papíru, než si představovala… a tak vůbec. Zkrátka doma je doma.
Protože se času stráveného doma nikdy nemohu nabažit, obvykle se vracívám pozdě v noci nebo k ránu. I tentokrát jsem jela posledním metrem, abych se stihla doma najíst, umýt, vyspat, připravit se na pohovor a následně na něj po odpoledni dorazit. Měla jsem hlavu plnou rozličných věcí, když jsem začala štrachat klíče. Prohledala jsem jednu kapsu, druhou… A postupně celý batoh a veškeré kapsy. Ten pocit, když zjistíte, že jste zapomněli klíče za dveřmi od bytu a je čtvrt na jednu v noci – ten je k nezaplacení.
Jak jsem si postávala před domovním vchodem a začala zvonit na náš byt, všimla jsem si naproti stojící paní, která vesele vtipkovala do telefonu. Ano, po půlnoci. Jak si tam tak vtipkovala, začala jsem zvonit zuřivěji. Napřed jednou, dvakrát, krátce, dlouze. Celkem asi sedmkrát. Ve vyšším věku se zkrátka lidem dobře spí. Když se nic nestalo, vyštrachala jsem mobil, který se mi vybil asi tak 5 minut před tím, než jsem dorazila k domovním dveřím.
Paní naproti neustále vesele povídala a měla jsem sto chutí odebrat jí mobil a použít ho k důležitějším účelům. Pro jistotu jsem zkonstatovala, že ani můj notebook nechytá v blízkosti žádnou wifinu a vydala jsem se k telefonní budce.
Budky!
To jsou takové ty velké, hranaté věci, do kterých se hází mince a pak se jimi volá. Mockrát jsem někoho viděla, jak se vykecává s kamarádem ze zahraničí právě v budce, ale sama jsem ji nikdy nepoužila. Byla jsem už poměrně vyčerpaná, a studovala jsem tedy ve tmě návod. Ano, návod na budku. Vhodila jsem dovnitř padesátikorunu, neboť jedna minuta hovoru vyšla na 15 korun.
Už jsem se viděla, jak vytáčím číslo, když padesátikoruna propadla. Vztekle jsem ji třela o plech, aby se vzpamatovala, vždyť tam mají napsané, že 50 Kč budky berou! Zkusila jsem to ještě čtyřikrát a zamířila jsem k další vzdálené budce. Opakoval se úplně stejný scénář. Vážně nechápu, k čemu tyhle telefonní budky jsou, když nepojímají všechny drobné.
Další drobáky jsem u sebe neměla a v naší ulici je po půlnoci prázdno, a tak jsem se vydala na nedalekou benzinku. Tedy relativně nedalekou, když si představíte horko, dusno a zoufalou potřebu spát… Měla jsem v úmyslu chytit tamější wifinu a někomu napsat, anebo si rozměnit padesátikorunu a zkoušet znova telefonní budku. Jak jsem si to štrádovala na benzinku, po mojí pravici šel celkem sympatický mladík, který po mně nápadně pokukoval. Měla jsem nutkání ho zastavit a zeptat se, jestli bych si nemohla zavolat, ale sama takováhle oslovení nemám ráda, tak jsem šla dál.
Po deseti minutách vysilující cesty jsem vytáhla notebook v nonstop kavárně na benzince, kde jsem už bez problémů zachytila nezaheslovanou wifinu. Uvažovala jsem, jestli mám s sebou mobilní USB kabel pro připojení k počítači, ale samozřejmě jsem našla jenom kabel k mp3, takže mobil zůstal nadále vybitý. A tak jsem se jala psát příteli, od kterého jsem odjela, jestli by laskavě nemohl zavolat mojí mamince. To je sama o sobě žádost á la ,,zavolej do pekla a vyprovokuj Lucifera,” ale nebyla jiná možnost. K budkám jsem ztratila důvěru.
Hurá, nespím na lavičce!
Po dalších patnácti minutách, kdy jsem chytala klíče hozené z balkónu, jsem se konečně dostala domů. Později mi bylo samozřejmě vyčteno, proč jsem se raději nesebrala a nejela tam, odkud jsem přijela. Ano, ,,domov”, to je pro mnohé z nás relativní pojem. O to víc právě ve chvíli, kdy si člověk zapomene nebo zabouchne klíče někde, kde by rád přenocoval.
Tentokrát se mi podařilo nestat se venkovním noclehujícím, i když k tomu chybělo málo. Protože jsem na podobné situace expert, mám takových historek v zásobě více. Pravidelně zapomínám peněženku, mobil, v horším případě klíče. Trápení v podobě docházejícího kreditu, vybitého mobilu (proč ty dnešní smartphony vydrží tak málo?), prázdné peněženky, anebo jednou dokonce prázdné karty, jsou u mě na denním pořádku. Nicméně takhle na noc jsem něco podobného musela řešit poprvé.
A co vy, dostali jste se do podobné situace?