Říkáme tomu život

Asi jsem tu dlouho. Vzpomínám na slova mojí babičky a dědečka. Říkala, že světu už nerozumí. Asi se to strašně zrychluje. Na mě to přišlo dřív. Nechápavě kroutím hlavou, kam se poděl zdravý selský rozum.

Směr, který lidstvo v poslední době nabralo, je dost podivný. Soudím podle místa, ve kterém žiji a sleduji známky polistopadové deziluze okořeněné vstupem do evropské unie.

Nad každým z nás visí nápis stres. Životní styl dnešní doby je poněkud podivný a bezcílný. Čím víc se honíme a čím víc se snažíme zabezpečit, tím víc nám život samotný utíká pod rukama. Těžce vydobyté peníze v potu tváře si nestíháme ani užít.

Pokud si někdy tiše a nerušeně v jakoukoliv denní dobu stoupnete na rušné místo a budete pozorovat tváře kolemjdoucích, uvidíte v nich napětí a vyčerpanost.

Nemá být tak náhodou život šťastný a radostný?

Samozřejmě ne vždy, potíže a překážky k němu patří a bez toho negativního to dobré neumíme ocenit, ale alespoň někdy by v něm kousek úsměvu být mohl.

Stres má dvě východiska: Boj nebo útěk

Násilí plodí zase jen násilí, takže boj nemá cenu, pokud není momentální nutnou sebeobranou při záchraně života.

Zastavme se na pár krátkých vteřin a zamysleme se nad sebou, jak sebezničujícím způsobem žijeme.

Jak dlouho se takto dá žít?

Třeba před infarktem a po infarktu …. to je již většinou pozdě.

Máme tu útěk.

Ten ale nic neřeší. Možná už jste taky na to přišli. Vždycky vás to dožene.

Situace se nám neustále a dokola znovu a znovu opakují.

Do doby, dokud nenajdeme řešení, nebo vzniklé situace alespoň s pokorou nepřijmeme.

Co nás tak žene?

Proč jsme tak nervózní, uspěchaní a následně k sobě netolerantní a bezohlední?

Čiší z toho smutek a beznaděj. Má velké oči a mrká na nás z temnoty zapomnění.

Když v sobě najdu dost síly, abych se usmívala, třeba jen z toho, že svítí slunce, vidím nechápavé obličeje kolemjdoucích.

Čemu se jako směje? A má na to právo? Není divná?

Najde-li se někdo, kdo mi úsměv oplatí, mám obrovskou radost.

Po připraveném převratu neudržitelného režimu, tedy po takzvané listopadové Sametové revoluci, humbuku na lidi, zmanipulovaného činu a boudy na nás všechny, se nám začalo, alespoň některým trochu lépe dařit.

Materiálně. Na duši ale nejsme ani šťastnější ani zdravější.

V poslední době to jde i s ekonomickou situací hodně z kopce.

Stále tedy slyšíme, jak nekonečný ekonomický růst stále postupuje směrem nahoru, což je tak směšné a prolhané, až to práská dveřmi. Copak je růst nekonečný? Dá se donekonečna zrychlovat? Umíte zaběhnout maratón pod pět vteřin?

Bez dalšího komentáře toto téma opouštím a jdu zpět.

Navzdory průzkumům a úsměvným nic nevypovídajícím termínům o průměrné mzdě, kterou nikdo z běžných smrtelníků nemá, je velká část lidí na průměrném platu v rozmezí od 9000,-  do 15000,- Kč, což je vzhledem k tomu, kolik stojí bydlení, energie, potraviny nebo všudy přítomná a nezbytná elektronika, hodně pod čarou příjmu běžné životaschopnosti.

Existují totiž i průzkumy, které odhalují, že lidé se za svou situaci stydí, za své malé příjmy a dluhy a tak je neuvádějí přesně a raději mlží. Pravda bolí nejvíc nás samotné.

Nemocná společnost

Bezohlednost, netolerance, agrese, bezcitnost, lhostejnost…

ekonomický růst a honba za materiální hodnotou…

Nový mobilní telefon s nejnovějšími funkcemi nám štěstí nějak nenese.

Pod tíhou všudypřítomných reklam máme pocit, že to, co má v reklamě prostě každý, také nutně potřebujeme. A tak se honíme a dřeme.

Je to tak? Opravdu to potřebujeme?

Žene nás úzkost a strach z toho, že to mít nebudeme… A pokud ne, co se vlastně stane?

Byla doba, kdy jsme měli čas si povídat, sejít se a smát. Trávit spolu čas. Odpočívat. Jen tak.

Bohatství netkví v tom, co dokáže dobít a urvat, ale jak se o to co už máme, dokážeme podělit a čeho se dokáže vzdát.

Nejkrásnější pocit na světě je udělat někomu radost

Za tím si plně stojím. I kdyby to byla vteřina, ta jediná v životě, je to ten nejkrásnější okamžik v životě, pro který stojí za to se narodit.

Zdánlivou maličkostí, úsměvem, tím, že pustíme někoho ve frontě, pomůžeme s těžkou taškou, odhážeme sníh…

Polistopadový vývoj nás zklamal. Láteříme na politiky a korupci a stále hledáme viníka tam venku. Jediná změna, kterou je třeba vykonat je ale změna nás samotných.

Opět opakujeme historii. Děláme ze sebe nevolníky a otroky. V té velké štvanici se nemusíte obávat, vlastní smrt stihneme úplně všichni.

Jsme slepí k okolí, k souvislostem, nepropojujeme důsledky svých vlastních činů. 

Směřujeme k úplnému vyčerpání energetických rezerv, devastaci přírody, neřešíme kácení deštných pralesů, znečištění vody, kupící se hromady plastů a dalších odpadů. Neřešíme stav půdy, ve které pěstujeme potraviny, které jíme. 

Důsledky nezdravé stravy pak léčíme tzv. léky, se spoustou vedlejších účinků. Vytloukáme klín klínem.

Čekáme na zachránce. Na spasení. On ale vážně nepřijde. Jediný, kdo to všechno může změnit, dřímá v nás. Odhalme to, co je pro nás opravdu důležité. A pak to změňme, dokud je čas. Držím nám pěsti.