Globální trh

V rámci slučování a globalizace se jaksi ztrácíme ve svých zemích, městech a rodinách. Ztrácíme svoje tváře a kořeny. Něco jako ekonomická filozofie, která se nyní prosazuje, by asi zasloužila změnu. Svoboda trhu, kdy nesmyslně převážíme z jednoho konce na druhý potraviny a další produkty, které si v konečném zhodnocení kvality dokážeme po sečtení všech nákladů vyrobit sami, lépe, kvalitněji a zdravěji, je poněkud zcestná.

Trhy mají sloužit člověku a ne člověk trhům. Právě tak to ale dnes je. Jsme svázáni vším, co jsme si sami vytvořili. V globálním volném trhu se ekonomické nástroje nebezpečně vymanily z naší kontroly. Něco jako volný trh, je jakýmsi ideálem univerzální civilizace, kterou si pomyslným bouráním hranic tvoříme. Ve skutečnosti mezi námi ale rostou abnormálně velké hradby. Ztrácíme se sami sobě a vzdalujeme se i v rámci tlupy, kterou je nutné tvořit, abychom byli schopni přežít. Vytrácí se společenství a sounáležitost.

Propojenost mezi světovými ekonomikami sice roste, ale neznamená to zároveň růst jednotné ekonomické civilizace. Ekonomické kultury vždy zůstanou odlišné. Slučováním spíše ztrácíme vlastní identity, místo toho, abychom se doopravdy propojovali. Orientace na růst, prosperitu a výkon potlačuje podstatu lidského bytí.

Jinými slovy, vytrácí se nám ze života radost, vřelost, sounáležitost a vzájemná propojenost. Onen tah na branku je docela jiný jak táhnutí za jeden provaz. Možná se může zdát, že do businessu a ekonomiky emoce nepatří. Stává-li se vám ale ze života studený business a boj o přežití, a na skutečný život už ve společnosti nezbývá místo, je něco shnilého v globální ekonomice.

Nadnárodní organizace by měly vytvářet okruhy regulací, v rámci kterých by lišící se ekonomiky mohly prosperovat. Opak je ale pravdou. Revoluční transformaci vnucuje vzájemně ekonomicky odlišným kulturám. Proto to ale nefunguje.

Experiment jaksi utopického sociálního inženýrství dvacátého století, tedy marxistického socialismu jsou globálnímu trhu hodně podobné. Přesvědčení, že lidský pokrok má za cíl jedinou společnou civilizaci, mají oba. Popření možnosti, že by ekonomika mohla mít více variant, vede k placení dosti krutých cen. Platí se vysokou cenou lidského utrpení. Selhání je zejména ve faktu, že ani jeden ze zmíněných experimentů nedokáže brát ohled na základní lidské potřeby.

Stačí se podívat do historie. Podobně jako všechny těžce budované formy ekonomiky spolu se spoustou obětí padne a upadne v zapomnění. Ani jednotná měna nás neuchrání před důsledky ekonomických kolapsů v zemích sousedních. A už vůbec nás neuchrání před kolapsy vlastními.

Neustále dochází k vyostřování problémů. Prohlubují se sociální nerovnosti a čím dál více lidí žije na okraji bídy nebo již v bídě samotné. Zvyšuje se represe, sociální stabilita je nefunkční, narušená a jaksi nestabilní. Zvyšují se počty trestných činů a vězněných. Narušuje se soudržnost rodin. A stále platí, že rodina je základ státu. A je základem, i když to bude jeden velký kolos v podobě Evropské unie.

Potlačení vlastních kořenů, národnosti a odlišnosti formou slučování, a to řízené odněkud z hora, zavání totiž stejně, jako když se snažíte zničit sousední národ pomocí zbraní. Na oko je to etičtější, v konečném důsledku ale lidé více trpí. Stávají se z nich bezduché loutky, které své skutečné žití mění v přežívání. Stačí se ráno rozhlédnout na zastávkách a prostředcích dopravy. Taková spousta strhaných a vyhaslých tváří vás v konečném důsledku může začít děsit.

Možná je lepší rvát se za své sny a ideály. Raději umřít svobodný hlady, než jako ekonomický otrok dřít bez kousku prožívání, za skývu chleba.