Za chvíli se nám nachýlí konec školního roku a naši drazí potomci opět přinesou ono lejstro, kterého se velká část z nich tak obává a díky němuž si rodiče chystají buďto odměny nebo opasky. Je to ale správně? Měli bychom naše děti za špatné výsledky trestat? Pojďme se na to podívat společně z pohledu rodiče i dítěte.
Zamysleme se nejprve nad základní podstatou. Jak učitelé kontrolují, co se žák či student naučil? Testem nebo ústním zkoušením. Jenže tady máme velké ALE! A hned několik…
Tím prvním je stres. Věřte tomu nebo ne, ale je to veliká komplikac
e. Jsou předměty, kde dostanou žáci za pololetí třeba jen dvě nebo tři známky a to znamená, že si nemohou dovolit ani jeden úlet, což je přirozené. V životě se nikomu nepodaří vždycky všechno stoprocentně. Stačí, aby tohle na studenta při poslední písemce dolehlo a rázem je jedno, že si držel celé pololetí jedničky. Stačí jeden pokažený test a má třeba trojku! Nebo to ani nemusí být stres, jen třeba nemá zrovna svůj den, něco se stalo v osobním životě, doma, málo spal nebo mu není dobře po fyzické stránce a snaha za celých 5 měsíců je ta tam. Je tohle spravedlivý systém?
Nebo jazyky! Jsou lidé, kteří nemají problém mluvit s rodilým mluvčím, ale jakmile mají hovořit s kantorem, nedají dohromady kloudnou větu. Je to opět způsobeno jakým psychickým blokem, ale na učitele to působí, že zkoušený jazyk neovládá, i když tomu tak vůbec nemusí být.
Český systém školství v podstatě vůbec nehodnotí schopnosti jako takové a co se studenti opravdu naučí. Hodnotí, co se kdo dokáže našrotit na určitý termín a tím to hasne. Když se žák na test nenaučí, je to považováno za špatné. Není ale právě tohle smysl školy? Abychom byli schopni předvést, že to umíme právě bez domácí přípravy? Ta se totiž ukáže, co nás skutečně naučila škola!
Ale budiž, u testové formy je alespoň jasně daná stupnice známek podle chyb, případně bodů nebo procent, ale je pevně dáno, jaký výsledek znamená kterou známku. U zkoušení ústního je to horší. Tam záleží na subjektivním názoru zkoušejícího na výkon žáka a nejlépe se pozná, jaký vztah k dotyčnému učitel má, protože v tu chvíli se prostě neubrání tomu projevu, i když moc chce. Pak můžou spolužáci pozorovat dva naprosto diametrálně odlišné výkony ohodnocené totožně.
Co vidí rodiče? Pokud se skutečně do detailu nezajímají v průběhu celého roku o studium svých dětí, může se stát, že na vysvědčení špatnou známku považují za důkaz lemplovství a absolutní ignorace školy. Zkrátka nás velmi často zajímá výsledek, ale ne cesta k němu a veškeré jeho zákulisí. A to je právě ta chyba!
Rodiče drazí, apeluji na vás! Mějte zájem o své děti v průběhu celého školního roku, ptejte se, co bylo ve škole a nespokojte se s odpovědí typu “dobrý” nebo “nic”. Pokud je všechno v pořádku, dítě samo se rozvykládá. Přece jen ve škole tráví většinu dne a není to jen o samotné výuce, ale i o vztazích mezi spolužáky, ale i mezi studenty a jejich kantory. Když přinese váš potomek na vysvědčení špatné známky, nezačněte hned ječet, ale v klidu si s ním sedněte a proberte proč to tak je a co se dá dělat, aby to příště dopadlo lépe. Nedopusťte, aby se mladí nadějní lidé kvůli jednomu cáru papíru báli chodit domů, v extrémních, však skutečných případech, si sahali na život. Všechno je to o tom, jaké priority jim nastavíme do hlav, jak moc se jim budeme věnovat a kolik naděje jim dáme.