Červinka J. FPF1. 7.7. CO JE TO GRAVITACE? POLEMIKA.
Otázka, zde je to skutečně tak jednoduchý zákon, jak mnozí soudí je velmi složitá? Vše, co se zdá na první pohled velmi jednoduché se při hlubším zkoumání ukáže jako velmi složité. To, že se nám zdá gravitační zákon mezi hmotnými tělesy jednoduchý je zásluhou Newtona, ale ten ho formuloval na základě dlouholeté usilovného vědeckého bádání. Tento zákon však v sobě skrývá konstantu, ve které je skryto určité tajemství, skrývající, co to vlastně je gravitace. Newton se nezabýval tím co vyvolává pohyb planet a uspokojil se poznáním toho, co se odehrává, aniž by zkoumal příčiny a mechanizmy těchto pohybů.
Dosud nikdo neobjevil zákonitosti mechanizmu vzniku gravitačních sil mezi hmotnými tělesy? Fyzika zkoumá abstraktní zákonitosti takových jevů a postupně je odkrývá. Zcela nový přístup k odpovědi na otázku, co je, a jak vzniká gravitace? Nová relativně (ne)částicová, ((ne)hmotná fyzika nabízí díky principu jednoty původu všech známých sil, vycházejících ze superpozice elementárních elektromagnetických sil bosonu ZoCeLo. Tyto síly lze vyjádřit relativně snadno Poyntingovými vektory, což je vynikající základ pro vytváření nových představ a modelů generace gravitace.
Ve stávajících zákonech vycházejících z principu zachování energie není ani zmínka o jejich vnitřních mechanizmech. Podobně lze souhlasit s tvrzením o velkých zákonech mechaniky které jsou kvantitativními matematickými zákony, tedy metodami nic neříkající o podstatě věci.
Proč k popisu přírody můžeme používat matematiku, aniž bychom věděli, jaký mechanizmus se za tím skrývá? Nezdá se mi přesvědčivé tvrzení, že to nikdo neví. Já si myslím, že minimálně podvědomě to ví každý, kdo matematiku používá k tomu účelu, no aby svoje poznatky zprostředkoval svému okolí. Matematika je v tomto případě nástroj přesvědčování na základě zobecněné a dohodnuté praxe, a nic víc.
Mechanizmů vzniku gravitace bylo mnoho, ale zatím se ukázalo, že jsou málo uspokojivé. Jeden z nich, který dost zaujal, vychází z představy, že v prostoru je množství částic, jež se pohybují velkou rychlostí ve všech směrech a při průchodu hmotou jsou jen velmi málo absorbovány. Když jsou absorbovány Zemí, odevzdávají svoji hybnost. Protože jich letí stejně každým směrem stejně, hybnosti jsou vyvážené. Když částice přilétají na Zemi skrze Slunce, jsou částečně absorbovány ve směru od Slunce, a proto od Slunce přichází méně částic než z opačné strany. Zemně proto má získávat hybnost směřující ke Slunci. Nedá mnoho práce zjistit, že síla bude nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti. Odpovídá to totiž tomu, jaký je prostorový úhel, pod nimž vidíme Slunce. Ukázalo se, že přes svoji určitou logiku teorie nefunguje, z důvodu narážení na částice ve směru kolem slunce, a tomto důsledku by se Země musela již dávno zastavit. A tak, ve Faynmanových redigovaných přednáškách je konstatováno: Zatím se nenašel žádný mechanizmus, jenž by vysvětloval „gravitaci“ bez předpovědění jiných jevů, které údajně neexistují.
Já jsem si naprosto jist, že existují i jiné přístupy ke zkoumání gravitace, než ty, které vycházejí ze zavedených axiomů o představách hmotnosti těles. Všechny dosavadní významné teorie o gravitaci vycházejí ze zákonů chování hmotných objektů v reálném hmotném prostředí člověka a makrokosmu. Jen pozvolna se do těchto výzkumů vtíraly poznatky z mikrokosmu a jejich závěry vycházející z elektromagnetické podstaty elementární hmoty.
Nelze souhlasit se závěrem, že zatím neexistuje vysvětlení gravitace pomoci jiných sil. Ani s tím, že gravitace není projev elektřiny anebo něčeho podobného, takže vysvětlení nemáme. Ale přece je tu velká naděje, že se můžeme přiblížit hlubšímu poznání o gravitaci cestou zákonitostí Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné fyziky.
Vědcům neuniklo, že gravitace je jiným silám velmi podobná, a proto je potřeba věnovat pozornost těmto podobnostem. Například elektrická síla mezi dvěma nabitými předměty připomíná gravitační zákon. Je rovna záporné konstantní veličině násobené součinem nábojů a mění se nepřímo úměrně druhou mocninou jejich vzdáleností. Působí na opačnou stranu a způsobuje odpuzování. Pozoruhodné je, že obě zákonitosti obsahují stejnou funkci vzdálenosti. Později uvidíme jek dokonale to souvisí s gravitací podle Nové fyziky. Možnost souvislosti mezi gravitací a elektřinou byla dlouho tušena, ale až strukturální modely subatomových a atomových struktur brněnských vědců (prof. Ošmera a kolektiv) a moje principy Nové fyziky dávají tušit dalekosáhlé důsledky pochopení mechanizmu generace gravitace. V minulosti bylo uskutečněno mnoho pokusů o sjednocení elektřiny a gravitace, ale zatím se dospělo pouze k elegantnímu pokusu zkombinovat elektřinu a gravitaci tak zvanou jednotnou teorie pole. Při porovnávání elektřiny a gravitace je nejzajímavější relativní velikost jejich si. Z toho také vyplývají problémy jednotné teorie. Tento problém řeší Nová fyzika, která akceptuje jednotnou teorii pole, ale nevyvozuje zákonitosti z náboje částic a jejich bodového charakteru. Nová fyzika vychází z rezonančního charakteru elementární částice bosonu ZoCeLo, který generuje elementární síly elektrického a magnetického pole. Moje zjednodušená představa bosonu ZoCeLo předpokládá, že jeho proud a indukci představuje EM energie rotující v prstenci jeho toroidu, a náboj a kapacita je dána rozdíly potenciálů na obvodu toroidu v důsledku spinu rotující energie. Já jsem téměř přesvědčen, že kapacita a indukce bosonu ZoCeLo určují konstanty, permitivitu a permeabilitu.
Tak vzniká elementární gravitace a antigravitace (v závislosti na směrech Poyntingových vektorů) mezi Bosony ZoCeLo a ta může v částicích superponovat ve všechny známé síly. Při superpozicí těchto sil, jako EM energie, v určitých objemech můžeme hovořit o hmotnosti částic. To znamená, že při výzkumu gravitace musíme postupovat od nehmotného (záření) ke hmotnému, na principu elementárních vírových struktur. Nová fyzika (NF) objasňuje relativní velikosti sil gravitačních a sil elektrických. Samozřejmě, že vytváření modelů dynamických se měnících polí Poyntingových vektorů, (P-vektorů), teprve stojí jako výzva pro studenty a mladé vědce základního výzkumu.
Z pohledu NF porovnávání gravitačních a elektrických sil, jak je uvedeno ve FPzF nemá vědecký význam, protože nebere v úvahu topologii a morfologii elektromagnetických polí. Pro pochopení problematiky je dobré prostudovat Ošmerův levitační model vodíku, případně dalších atomů. Experimentálně zjištěný poměr mezi gravitačním přitahování a odpudivou silou dvou elektronů 1/4,17٠1042, jako základní konstanta přírody stojí před problémem jejího racionálního objasnění na základě pravidel NF. Zřejmě tak dostaneme vysvětlení, kde se vzalo tak ohromné číslo, ale v NF si budeme muset zvykat na ještě větší čísla, v závislosti na tom, jak hluboko budeme zkoumat mikrosvět. Předvídám, že tajemství naší konstanty bude brzy brněnskými vědci odhaleno. Nemá smyslu se nyní dohadovat, zda ji objevíme a kdy objevíme rovnici jejímž kořenem bude naše konstanta. Jedno je však jasné a to, že se to stane díky NF. Úvahy o souvislosti konstanty s věkem vesmíru považuji za neopodstatněné. Jednak proto, že to není argument a hlavně proto, že vesmír nemá věk, protože byl je a bude. Nemá ani začátek ani konec. Jiná situace by mohla nastat, kdybychom začali srovnávat jevy v mikro a makrokosmu, z důvodů jejich nápadné podobnosti. Pak se nám naše velká konstanta bude jevit možná jako malá. Faktem je skutečnost, že porovnáme-li čas za který světlo projde protonem, tj. 10–24, s odhadovaným věkem vesmíru 2٠1010 let, dostaneme 10-42. S tím, že číslo 2٠1010 bude představovat něco jiného, na co teprve musíme přijít.
Je třeba rázně odmítnout, že vesmír jako celek stárne, jen jevy vněm můžeme měřit časem, a to ještě relativním. A k tomu, každý element má svůj relativní čas. Každá elementární částice má svůj vnitřní, nebo vnější elektrický náboj a ten se magnetickém poli vždy stáčí do kruhu. Z toho plyne základním pohybem celého vesmíru, je pohyb kruhový, a to nám umožňuje zapomenou na snahu hledat hranice vesmíru, jeho konec, stejně jak bylo dávno zvykem hledat kraj světa, než se zjistilo, že Země je kulatá. Vesmír je prostě zamotaně kulatý, nadneseně řečeno. Upřímně rád souhlasím, že gravitační konstanta se mění s časem vesmíru, což souvisí se všeobecnou relativitou. Spíše je zajímavé, jak se mění gravitace v antigravitaci v závislosti v závislosti elementární hmoty (energie) na vzájemném směru jejich P-vektorů. Odtud se možná odvíjí úvahy o paralelních vesmírech, Bůh ví, o čem ještě.
Na závěr bych rád řekl, že gravitace je superpozice elementárních elektromagnetických sil, které nám ve větších objemech hmoty projevují svojí vahou.