Červinka J. FPF2. 12.7. Fundamentální jednota přírody.
Tato kapitola svojí obecnou filosofickou podstatou poněkud přesahuje význam mnoha ostatních kapitol. Umožňuje studentům tvůrčím způsobem spojovat poznatky z mnoha fyzikálních témat. Umění propojovat poznatky v jednom tematickém oboru s podobností v oborech jiných je vynikající předpoklad pro zvládnutí nejen základů fyziky, ale i základů jednoty přírody. Ve svém důsledku i jednoty jevů fyzikálních a sociálních. Takový přístup umožňuje zvládnout univerzální základy fyziky (i dalších oborů) v průběhu tak kolem pěti roků.
Jak odpovědět na otázku: Proč jsou si rovnice různých jevů tak podobné? „To bude určitě souviset s fundamentální jednotou přírody.“ Zní odpověď, a určitě se nebude mýlit ten, kdo si takhle odpoví. Co to znamená, a co tím chceme říci? Podobnost rovnic nedává samo o sobě vysvětlení, ale určitě nám dává východisko k úvahám, jak podobnost vysvětlit. Klidně si můžeme na začátek připustit, že nikdy nedojdeme k absolutnímu poznání a že nám budeme stačit, že o kousek prohloubíme naše poznatky o příčinách jednoty přírody.
„Fundamentální jednota“ by mohla znamenat, že vše je vytvořeno z jednoho materiálu, a proto se podřizuje stejným rovnicím. To se mi zdá dobrý základ pro úvahu. Podle mne nelze souhlasit s představou, že elektrostatický potenciál, difuze elektronů, tok tepla apod. musí být rozdílný fundamentální materiál vylučující jednotný základ fyzikálních jevů v přírodě. Já si myslím, že opravdu v případě elektrického potenciálu, difuze protonů, toku tepla máme co dělat se stejnou podstatou materiálu (hmoty, energie). Ano, opravdu je možné si představit, že existuje možnost představy diferenciálního objemu energie, jako elementární relativní (ne)částice elektromagnetické energie s vlastnostmi Poyntigových vektorů s fyzikálními důsledky z toho vyplývajícíh. Taková představa nám sice nepotvrdí, že všechno je ze stejného materiálu, hmoty, ale zcela bezpečně nám odpoví na to, co je fundamentálním základem každého materiálu, (hmoty), nebo záření. Dokážeme-li si představit, že v mikro světě mohou existovat elektrické jevy jako ve standardním elektrickém transformátoru, kde se proud transformuje na napětí a při tom jeho energie zůstává stejná a dokážeme si připustit, že v makrokosmu se dějí podobné fyzikální procesy jako mikrokosmu, pak jsme na dobré cestě prohloubit naše znalosti o fundamentální jednotě přírody.
Dobrým teoretickým nástrojem k tomuto chápání mohou posloužit zatím dosti nepřesně definované principy Nové relativní (ne)částicové, ((ne)hmotné) fyziky, vycházející z elementárních vírových struktur v mikrokosmu na vírových principech bosonů ZoCeLo.
Klasické přístupy ukazují, že rovnice ve skutečnosti nejsou identické. Je to přirozené a vyplývá to ze zastaralých nevhodných axiomů, z nichž klasická fyzika vychází. Tento nedostatek překonává Nová relativně (ne)částicová fyzika (NR(N)ČF), protože vychází z relativně neurčitých, (rozmazaných), částicových forem EM energie v mikrokosmu, a vírových struktur vytvářejících energetická (hmotná) kvanta. Což je také velmi snadno pochopitelná podstata kvantové mechaniky.
Studiem NR(N)ČF a vírových struktur a strukturálních modelů subatomových struktur částic prof. Pavla Ošmery snadno pochopíte, jak se energie postupně může transformovat do všech známých forem záření a hmoty (materiálů). Proto je možno s jistotou očekávat, že zákony NR(N)ČF sjednotí všechny doposud rozdílné rovnice. Všechny rovnice, které obsahují hmotu „m“ v mikrokosmu musí být nahrazeny energií ve vírových strukturách EM pole, a to bude asi nesnadný teoretický problém.
Nerozumím tomu, že klíčem k řešení problému je fakt, že se jevy odehrávají v prostoru. No prosím, to je fakt a co dál? Kde jinde by se měly jevy odehrávat? Proto vývody v tomto odstavci o prostoru nepovažuji za důležité pro fundamentální jednotu přírody.
Avšak konstatování, že rovnice elektrostatiky jsou nejjednoduššími vektorovými rovnicemi, jež je možno vůbec dostat, neboť obsahují pouze prostorové derivaci veličit. (To souvisí s tím, že absolutně každý elementární objem energie se pohybuje relativní rychlostí šíření EM ve vakuu.) Jednoduché diferenciální rovnice (a zejména Maxwellovy rovnice) nám poslouží jako zatím nejvhodnější matematický prostředek k hledání zdrojů pro rovnice vyhovující fundamentální jednoty přírody podle Nové fyziky.
Na otázku: Platí stejné tvrzení snad i pro elektrostatické rovnice? Jsou také správné rovnice jako vyhlazená imitace ve skutečnosti mnohem složitějšího mikroskopického světa? Mohl by se reálný svět skládat z X-onů, které by bylo možno vidět jen na neobyčejně malé vzdálenosti? A že našimi měřeními vždy vykonáváme v tak velkém měřítku, tyto malé X-ony rozlišit nemůžeme, a právě to je důvod, proč dostáváme diferenciální rovnice.
Takže postupně odpovědi na jednotlivé otázky. Budeme-li elektrostatické rovnice transformovat do dynamiky procesu v mikrosvěte pak platí zcela jistě. Reálný svět v mikrokosmu, a tudíž i makrokosmu je spojitý, a tudíž vyhlazený a nespojitost je důsledkem kvantového vnímání objektivní reality. (I kvanta jsou vnitřně spojitá). Vírové struktury ho dělají složitý, to je fakt, ale k čemu jsou vědci? NR(N)ČF předpokládá takové X-ony v mikrosvětě, se strukturami obdobnými kosmickým tělesům, které umožňují svými transformacemi a superpozicemi formovat jakékoliv dosud známé záření a hmotu. Tento typ nejmenších možných hmotných elementárních částic jsem nazval Boson ZoCeLo. To samozřejmě vyžaduje zcela nové přístupy měření odpovídající malým rozměrům a relativitě částic, a bude to asi problém pro matematiky a teoretiky EM polí.
Do dnešní doby nejúspěšnější teorie elektrodynamiky mají své problémy ve velmi malých rozměrech subatomových struktur. Ukazují se správné do rozměrů interakce na vzdálenost asi 10-16m, a pak jsou chybné. Je vyslovena myšlenka, že existuje nějaký dosud neobjevený fundamentální „mechanizmus“ a že podrobnosti fundamentální složitosti jsou v rovnicích hladkého typu skryty – právě tak jak je to hladké difuzi neutronů.
Fundamentálním řešením je hledáním rovnic zákonitostí elektrodynamiky na principech NR(N)ČF vycházející z podstaty energie, (hmoty) ve vírových strukturách EM vlnění. Takže, fundamentální podstatu přírody máme téměř vysvětlenou, zvláště když vezmeme v potaz schopnost bosonů ZoCeLo, transformovat energii z pole magnetického (hmotná část Poyntingova vektoru) do pole elektrického, (vyzařovací část Poyntingova vektoru).
Z uvedeného je zřejmé, že nic nám nebrání vymyslet teorii splňující kombinaci teorie relativity a kvantové mechaniky včetně vyhovujících rovnic. NR(N)ČF odstraňuje vnitřní rozpor, protože předpokládá reálnou existenci bosonů ZoCeLo a ty jsou spojovacím hladkým článkem mezi Einsteinovou elektrodynamikou a Planckovou kvantovou mechanikou. Nová fyzika nevidí důvodu, proč by s rovnicí 12.4 pro mikrokosmos měly být nějaké problémy. Absurdní závěry, že vychází klidová energie elektronu je nekonečná, vycházejí z mylné představy, že matematické vzorce jsou pro pochopení fyziky absolutní. Což je zásadní chyba, která často vede vědce na scestí, jako v tomto a jiných případech. Vezměme například teorii velkého třesku a z něho vzniklého vesmíru, z níž je číší nesmyslnost již z pohledu zdravého selského rozumu.