Po půlroční tvrdé dřině v práci jsem se konečně dočkala zasloužené dovolené. Tentokrát jsme se s přáteli rozhodli vyrazit na tour po Čechách. Jelikož je zapotřebí takovou cestu pořádně naplánovat, sešli jsme se v naší oblíbené hospůdce a plánovali a plánovali, až jsem se z toho plánování probudila druhý den s pořádným bolehlavem. Ten mi ale nezkazil náladu, naházela jsem věci do batohu a čekala na zvuk klaksonu kamarádova auta.
Jak si tak sedím na parapetu a vychutnávám si poslední cigáro před odjezdem, slyším zvonit telefon. Pomyslela jsem si, že tady asi už jsou. Naivně jsem hodila batoh na záda, popadla telefon, aniž bych se podívala, kdo volá, a mazala před barák. Jenže ulice zela prázdnotou stejně jako všechna zaparkovaná auta. Teprve teď mně docvaklo, že mi volali asi kvůli zpoždění. Vytočila jsem kamarádčino číslo a nervózně přešlapovala venku. Následovala ledová sprcha v podobně telefonátu, ve kterém mi přátelé sdělili, že pro mne nemají místo v autě, protože vezou i své ratolesti. Tak to ne! Na tom jsme se nedomluvili! Sousedi začali vykukovat z oken, protože vzteklá ženská vždy připoutá pozornost. Bylo mi řečeno, že se musím dopravit na místo určení sama jiným způsobem. Tak to chápete, že mne to vytočilo do běla. Nenechám si ale zkazit dovolenou. Vyrazila jsem na hlavní silnici, že si stopnu někoho, kdo mě hodí aspoň na nádraží do 10 km vzdáleného města.
Inu, nebyl to moc dobrý nápad. Tady u nás se provoz zrovna netrhne. Jak tak vyhlížím první auto, ze zatáčky se vyřítí bílý minibus. Projede těsně kolem mne a se skřípěním brzd zastaví. V hlavě mi prolétnou všemožná jména, kterými bych častovala toho nezodpovědného řidiče. Z okénka minibusu vykoukne vlasatá hlava. „Tak na co čekáš?! Jedeš nebo ne?“ Chvíli zaraženě stojím a mžourám do ostrého sluníčka, než mi dojde, že tu tvář znám. Neuvěřitelné. Rozeběhnu se vstříc nablýskanému motorovému obrovi a s úsměvem na tváři se vítám s bandou přátel i jejich třemi dětmi. Několik dní před odjezdem se totiž moji drazí kamarádi rozhodli, že už je nebaví řešit problémy s malým autem. Přeci jen, mít velkou rodinu a spoustu přátel, se kterými podnikáte každou chvíli nějaký výlet a řada z nich nemá ani řidičák, vyžaduje jistá opatření. Vyřešili to tedy po svém. Navštívili bazar užitkových vozů a pořídili si tohoto bílého krasavce, do kterého se vejde velká posádka i s nadrozměrnou bagáží.
Prvotní rozčílení bylo tatam a já byla nadšená, že se pohodlně svezu s celou bandou až do cíle. Dokonce jsem jim i odpustila jejich nevhodný žert, kvůli kterému mi přibyly vrásky na čele. A poučení pro příště? Pokud nemáte řidičák, jezděte na dovolenou jen se zodpovědnými kamarády.