Červinka Jaroslav. Profil.
Proč zveřejňuji svoje články na internetu?
Smyslem zveřejňování mých článků na portále „Svobodný blog“ je, vyhledat zájemce o nové pohledy na základní teoretické a laické problémy vyplývající ze zkoumání tzv. podstaty „Objektivní reality“, jinak také řečeno „Standardního modelu“, velmi zkratkovitě řečeno podstaty hmoty. Moje cílová skupina jsou zejména studenti přírodních věd a mladí ambiciózní vědci širokého spektra oborů, ale i lidé přirozeně se zabývající zákonitostmi přírody.
Zhruba před deseti roky jsem byl jako bývalý vládní rada pro vědeckotechnický a investiční rozvoj seznámen s vědeckou práci prof. Ing. Pavla Ošmery CSc. z VUT v Brně, týkající se nového revolučního modelu atomů, a nových sub atomových struktur částic postavených na silovém působení jejich elektromagnetických polí. Navzdory velmi významnému ocenění Ošmerovy vědecké práce v USA v roce 2009, byla jeho práce českými vědci znevažována a odborně nepochopena. Vzhledem ke své odborné kvalifikaci a kompetenci nebylo pro mne těžké pochopit, že v Ošmerově práci může jít o zásadní vědecký objev, jenž se co do kvality a dopadů na vědu vyskytoval v minulosti tak maximálně dvakrát za sto roků. Proto jsem se rozhodl, že v zájmu české vědy, pomohu prof. Ošmerovi jeho práci rozvinout a prosadit. Dohodli jsme se na vědecké spolupráci. Přesvědčil jsem prof. Ošmeru, že objev může aspirovat na Nobelovu cenu, a dohodli jsme se na spolupráci s cílem získat společně tuto cenu.
Po mnoha letech usilovného studia, a s tím související práce, se mi podařilo prof. Ošmeru prosadit i mezi českými vědci. Jako velmi závažný vedlejší produkt při této práci jsem objevil nové fyzikální poznatky vedoucí až k formulování základních principů Nové relativně (ne)částicové ((ne)hmotné fyziky (NR(N)Č((N)H)F). Ta umožňuje zcela nové pohledy na objektivní realitu, jako relativistický jev, umožňující skloubit doposud neslučitelné fyzikální teorie v mikrokosmu. Jde zejména o Planckovu kvantovou mechaniku a Einsteinovu elektrodynamiku. Nově je možno se dívat na energii ve hmotě a záření relativně, jako na její kontinuální transformaci mezi elektrickým a magnetickým polem, a naopak. To mi umožnilo definovat strukturu limitního hmotného bosonu, ten jsem nazval boson ZoCeLo, abych tak vyjádřil dík za spolupráci Janu Zounkovi (ZO) a Pavlu Lorenzovi (LO) při výzkumu a vývoji řídícího systému pro Elektronový litograf BS 602, který jsme vyvíjeli ve spolupráci s akademikem Arminem Delongem. Umožnili jsme mu tak splnit náročné zadaní státního úkolu pro Teslu Brno a Ústav přístrojové techniky Československé akademie věd, který byl ve vážném ohrožení. Použili jsme tehdy jako účinnou metodu digitalizaci, která v plné míře nastupuje v České republice až nedávno, zhruba po více jak třiceti létech po nás.
(NR(N)Č((N)H)F vysvětluje doposud intenzivně hledanou univerzální podstatu všech dosud známých fyzikálních sil, na principu vycházejícího z vírových struktur elementárních částic, v jejich absolutní relativitě. Mezi jiným umožňuje pochopit rozdílnost hmotnosti jinak podobných elementárních částic jako jejich vnitřní energii, pokud jedna z nich má elektrické pole, a tím také vysvětlit, např., proč se proton jeví lehčí než neutron.
Věřím, že moje práce podnítí zejména studenty a mladé vědce k hledání nových přístupů při řešení problémů základního i aplikovaného výzkumu, a následně pomohou tak v brzké budoucnosti zvýšit technologickou úrovně ekonomiky České republiky a EU.
Zároveň žádám o toleranci gramatických chyb v textu. Je to můj problém se kterým se nikdy dostatečně nevypořádám. Pokud bych neměl k dispozici počítač, tak by se moje práce asi nedala vůbec číst. Na druhé straně to může podpořit sebevědomí studentů přírodních věd, kteří se setkávají s podobnými problémy.
Stručný vývoj mé profesní dráhy.
Narodil jsem se roku 1943. Po absolvování šesti tříd národní školy jsem si, proti vůli rodičů, vynutil nástup na Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Bratislavě (VŠJŽ). V roce 1960 po absolvování VŠJŽ jasem studoval Vojenské technické učiliště v Liptovském Mikuláši ve Slovenské republice. Moje odborné zaměření bylo, protiletadlové raketové řízené střely. Studium bylo velmi intenzivní, protože právě docházelo k přezbrojování na moderní technické prostředky vedení boje. Takže jsme studovali minimálně deset hodin denně.
V roce 1962 jsem byl jmenován do důstojnické hodnosti poručíka, ve věku ještě osmnácti roků. Do nástupu na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého, nyní Univerzita obrany, v roce 1970, jsem vykonával převážně technické funkce. Nastoupit studium na VAAZ bylo mým velkým přáním, proto jsem se velmi intenzivně připravoval. K mému překvapení, podle závěrů přijímacích pohovorů, jsem měl absolutně nejlepší přijímací zkoušky, zejména matematiku. Proto jsem dost nabídku studovat počítače. Dodnes nevím, zda to nebyla chyba, když jsem nabídku odmítl. Převažuje však můj názor, že ne, protože právě to, co jsem se naučil v praxi v oboru elektromagnetických vln, jako elektrotechnik, mně pomohlo později porozumět zákonitostem Nové relativně (ne)částicové, ((ne)hmotné) fyziky.
Vzhledem k tomu, že od útlého věku mne zajímala elektrotechnika a radiotechnika, bylo mým zájmem v armádě po ukončení studia na VAAZ pracovat v technických inženýrských profesích, ve vojenském opravárenském závodě. Nicméně, při závěrečných personálních pohovorech, po skončení studia, jsem byl přesvědčován o mých předpokladech zastávat vysoké velitelské funkce u bojových útvarů protivzdušné obrany státu. Nabízená funkce byla orgány ministra obrany tak vysoká, a garantovaná, že se nedala odmítnout. Bohužel, garantované podmínky nebyly ze strany Ministerstva obrany splněny. Proto jsem se dostal do sporu s velitelem armády, a tento spor skončil mým odchodem do občanského života.
Po odchodu z armády v polovině sedmdesátých let jsem nastoupil jako technolog v Tesle Brno. Z hlediska mé budoucí vědecké práce to byl asi rozhodující okamžik. Tesla Brno byla mimořádně technicky vyspělý podnik, s vynikající úrovní technologických, vývojových a vědeckých pracovníků. To mně umožnilo velmi brzy proniknout do technologické a vývojářské práce v podniku.
Po několika měsících práce v technologickém úseku jsem byl přeřazen do vývoje, do oddělení měřících přístrojů. V té době se postupně přecházelo na digitální řízení měřících přístrojů, a tím jsem se také zabýval. To pro mne znamenalo zabývat se systémem strojového programování na bázi tak zvaného assembleru. V té době na Teslu Brno přišel velmi naléhavý a náročný požadavek vyrobit elektronový litograf v parametrech umožňující vyrábět masky pro výrobu integrovaných obvodů s velmi vysokým stupněm integrace. Význam úkolu, vyrobit elektronový litograf, byl dán potřebou východního vojenského bloku osazovat vojenskou techniku výkonnou elektronikou, s maximálně redukovanou vahou. Úkol pro Teslu Brno vycházel ze skutečností, že takový litograf bylo schopno vyrobit na světě jen několik zemí, jako např., USA, Japonsko a Holandsko, a samozřejmě Československo s brněnskou Teslou Brno a ÚPT ČSAV. Výzkumnou část přidělila Tesla Brno Ústavu přístrojové techniky Akademie věd v Brně, pod vedením akademika Armina Delonga.
Elektronový litograf se systémově skládal ze tří podsystémů, fyzikální části elektronového paprsku, tří skříní počítače a řídícího systému elektronového paprsku. Vývoj řídicího systému byl embargován, a proto byl jeho vývoj přidělen Sovětskému svazu, a mně byla přidělena úloha zajišťovat součinnost řídícího systému s počítačem a fyzikální částí akademika Delonga.
Výzkum konstrukce systému a tvarování elektronového svazku, a jeho přesného lokalizování expozice přinášel mnoho těžkostí, a nebylo možno dosáhnout stanovených produkčních parametrů litografu. Akademiku Delongovi se nedařilo kvůli nezvladatelné dynamice elektronového paprsku dosahovat přesné umísťování jeho expozicí. Úpravy řídícího systému vyžadovaly opakované zvaní specialistů ze Sovětského svazu, a zdálo se, že stanovaných parametrů zařízení nebude dosaženo. Proto byl zadán vývoj českého řídícího systému v hodnotě zhruba čtvrt miliardy korun. Situace byla velmi kritická, a výzkum a vývoj fyzikální části byl brzděn neustálými požadavky na změnu hardware řídícího systému.
Vývoj kolem řešení problému s dosažením cílů výzkumu, vývoje a výroby uvádím proto, že mně, a týmu pod mým neformálním vedením, to umožnilo zásadním a rozhodujícím způsobem přispět k dosažení stanovených parametrů elektronového litografu, zařízení v té době na nejvyšší světové technické úrovni. Dnes se dá s jistotou říci, že jsem v praxi, se svým týmem, realizovali metodu digitalizace, která je masově aplikovaná v Česku zhruba až po třiceti letech po nás. Dá se říci, že s mým týmem jsme byli průkopníci této metody v praktickém využití v reálném výrobním procesu. Zjednodušeně řečeno, efektu jsem dosáhl tak, že jsem analyzoval jsem možnosti stávajících procesorů mikropočítačů pro generování dat řídícího systému vzhledem k zadanému cyklu expozice paprsku. Rychlost procesoru sice zatím nestačila, ale našel jsem možnost řešení. Za prve jsem si všimnul, že operační cyklus procesorů počítačů se každým rokem rapidně zvyšuje, a objemově se hardware minimalizuje. Odhadl jsem, tak trochu vizionářsky, že v době konečného termínu vývoje bude rychlost operačního cyklu procesorů dostatečná k zajištění stanovených parametrů rychlosti expozice. K tomu bylo nanejvýš naléhavé, aby akademik Delong měl alespoň testovací řídící systém s možností eliminace chyb v důsledku elektrodynamických chyb stabilizace elektronového paprsku.
Moje myšlenka se mi zdála dobrá, ale vyvstala otázka, kdo to zrealizuje? Moje postavení nebylo zrovna takové, abych byl respektován bez značných odborných výhrad uznávaných specialistů. Bylo mi jasné, že potřebuji vynikajícího specialistu na hardware, software a také šikovného technika. Mé štěstí, i Tesly Brno, a akademika Delonga bylo, že jsem našel na hardware Ing. Jana Zounka, na software Ing. Pavla Lorenze a technika Luďka Sokola. Kolegové souhlasili, že je to dobrý nápad, a že to stojí za zkoušku. Vymyslet programové smyčky ve strojním jazyce mikroprocesoru bylo na mně, návrh a minimalizaci hardware byl na Ing. Zounkovi, software a jeho kompatibilita s počítačem a fyzikální částí akademika Delonga byla na Ing. Lorenzovi. Technikou práci kompletně zajistil technik pan Luděk Sokol.
První vzorek řídícího systému jsme realizovali během velmi krátké doby, zhruba tří měsíců, a výsledky naší práce byly nadmíru uspokojivé. Náš celý systém se vešel na tří třetinový evropský formát tištěného spoje (v další verzi dvoutřetinový), a dal se vložit do volného roštu stávajícího počítače. Celá skříň řídícího sytému odpadla. Došlo tak k řádově tisíci násobné objemové redukci řídícího systému. Zásadní důvod zpožďování práce akademika Delonga a jeho týmu jsme odstranily. Náš systém, na rozdíl od dřívějšího systému, okamžitě řešil požadavky akademika Delonga úpravou software prakticky on line. Což byl pravý smysl metody digitalizace. Systém jsem nazval ZoCeLo, což má vyjadřovat podíl hlavních tvůrců, Zounek, Červinka, Lorenz, na výzkumu, vývoji a výrobní realizaci řídícího systému, jak je již uvedeno i výše.
Přes skutečnost okamžitého nasazení ZoCeLa do systému litografu, trvalo, odhaduji tak asi dva roky, než by byl náš systém okolím uznán, i když se s ním úspěšně celou dobu pracovalo. Okolnosti spojené s uznáním naší práce stojí za samostatné vyprávění. Problémy se kterými jsem se se svým týmem potýkal se pro mne do budoucna staly velkou, a velmi užitečnou zkušeností při prosazování Nové fyziky.
Probojování uznání našeho systému nakonec přineslo morální i finanční ocenění, a mně osobně pozvání na stáž na Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj (SK VTIR) v Praze, kde jsem nakonec zůstal v trvalém pracovním poměru. Do Prahy jsem odešel z funkce vedoucího oddělení dlouhodobého rozvoje Tesly Brno. Morální ocenění naší práce bylo podrženo cenou v celostátní soutěži „Za tvořivé uplatnění elektroniky, automatizačních prostředků a systémů, a robotů v Československém národním hospodářství“ v roce 1986.
Práce na SK VTIR mě skutečně bavila, a mohu říci, že jsem se tam cítil naprosto šťastný. Vždy jsem říkal, že bych tuto práci dělal i jenom za stravu a nocleh. Zejména mne bavilo vyhledávat ze všech možných světových zdrojů informace o vědeckotechnickém rozvoji, v mně svěřené odborné oblasti. Mým úkolem bylo tyto poznatky zapracovávat do zadání cílových technických parametrů státních úkolů vědeckotechnického a investičního rozvoji (VTIR). Bohužel, ke škodě státu, se v dnešní době v České republice takovou prací pro VTIR téměř nikdo, na takové efektivní úrovni, nezabývá, a to se nutně nepříznivě projevuje na celkové úrovni české vědy, a konkurenceschopnosti ekonomiky.
Moje působnost byla v oborech, přístrojové a laboratorní techniky, a zdravotnické techniky. Díky dobré přípravě náročných technických parametrů státních úkolů, v rámci maximálních možností českých a slovenských podniků, řada mnou řízených státních úkolů byla pravidelně oceňována vládou Československé republiky, jako dosahující světové technické parametry.
SK VTIR byla hned na počátku devadesátých let zrušena zároveň se státní plánovací komisí (SPK), jako místy prognostického plánování. To podle mne znamenalo počátek postupného chaosu v systému řízení výzkumu, vývoje technologií, a rozumného investování. Pro mne to znamenalo smutné období. Chvíli jsem byl zařazen na Ministerstvu pro životní prostředí. Ani si moc nepamatuji, co jsme tam vlastně dělali. Následovalo masové propouštění, a byl jsem bez práce.
Zhruba po půl roce bez práce jsem dostal možnost být reaktivován a nastoupil jsem do armády. Relativně dobré znalosti angličtiny, (na tu dobu), mě po krátké době přivedly na Ministerstvo obrany. Jako stážista jsem zajišťoval kontakty a agendu ředitele personální správy MO v angličtině pro zastupitelské úřady. Po kratší zkušební době jsem přešel do trvalého pracovního poměru, a obdržel jsem agendu zahraničního vzdělávání vojáků. Úspěšně jsem absolvoval studium na vysoké škole obrany v Holandsku, „NETHERLANDS DEFENCE COLLEGE“. Po splnění závazků vůči armádě jsem předpokládal odchod do důchodu.
V té době jsem zcela náhodou potkal spolupracovnici z dob práce na SK VTIR, která v té době pracovala na Ministerstvu financí. Ta mně informovala, že by potřebovali na MF pracovníka, který má zkušenosti s makroekonomikou v rozsahu, jak jsem dělal já na SK VTIR. Když mně řekla, že jde o problematiku spojenou s Mezinárodním měnovým fondem, nemusela mne dvakrát přesvědčovat.
Na Ministerstvo financí jsem nastoupil do oddělení Zahraničních finančních organizací, a postupně jsem obdržel ještě agendu Světové banky a některé další finanční instituce. Získal jsem řadu zkušeností z chodu mezinárodních finančních organizací, a také z financování projektů Světovou bankou. Úspěšně jsem absolvoval mezinárodní kurz Světové banky ve Slovinsku pro řízení projektů. Na MF ČR jsem pracoval až do odchodu do důchodu.
Na místo malování obrazů, jak jsem v důchodu plánoval, jsem se řízením osudu dostal k vědecké práci prof. Pavla Ošmery, kolegy z výtvarného kruhu ze studií na Vojenské akademii AZ v Brně, která zásadně změnila náplň mého důchodu.
Další moje aktivity je možno sledovat na internetu na portále „Svobodný blog“, pod titulem „Červinka Jaroslav. Seznam publikovaných článků“. Články postupně doplňuji, a doufám, že zaujmu nějaké odhodlané studenty, nebo vědce, s cílem pomoci snížit zaostávání ve vědeckotechnologickém a investičním rozvoji (VTIR) České republiky.