Každý z nás svůj pobyt na tomto podivném místě jménem Země vnímáme zcela jinak. Třeba jako takový dost drsný výcvikový tábor.
Co po tomto výcvikovém táboře bude následovat, se už raději neptám. V minulosti jsem měla mnoho otázek, které jsem pošetile v duchu stále dokola pokládala a snažila se na ně najít odpověď. Postupem času mi v životě začaly přicházet odpovědi jedna za druhou. A ta šílenost provedení odpovědi a kadence s tvrdostí dopadu byla tak drtivá, že jsem ji často zvládala jen s vypětím sil a notně při tom ryla držkou v zemi. Odpovědi sice ještě s jistou setrvačností přicházejí, protože otazníků bylo opravdu hodně, přišla jsem ale na to, že všechno opravdu vědět nemusím. Někdy je lepší radši nevědět.
Proč výcvikový tábor
Výcvikový tábor proto, že se v něm všichni snažíme od útlého dětství najít místo a nějakým způsobem přežít. Do hlav okolních lidí nevidíte, proto si můžete v klidu oddychnout, že možná ten, co působí zcela nad věcí a vyrovnaně, je ve stejných sračkách jako vy. Tvrdost výcviku se velkou měrou postupně zvyšuje, ostatně to vidím každý den kolem sebe.
Od té doby, co se místo pár facek dávají dětem úlevné papíry na hlavu od psychologa, je třeba zážitek cestovat v MHD. Dříve nás třeba učili pustit sednout lidi v důchodovém věku a mít k nim úctu. To se dnes již nenosí. Lidé se dříve o sebe více zajímali. Nebyli k sobě tolik lhostejní jako dnes. Ostatně, když každý civí do mobilu, těžko vnímá něco kolem sebe.
Dobrá rada nad zlato
Co tedy lze dělat, když se v MHD sotva držíte o berlích na nohou a rozvalení studentíci na sedačkách z vás mají škodolibou legraci? Máte v podstatě 2 možnosti. Přetáhnout je holí, což bylo vždy vysoce efektivní a účinné, a následně věřit, že vám to neoplatí a vy to přežijete, nebo mít natrénovaný postoj, ve kterém se udržíte na nohou a doma se plácat po zádech, jak jste si opět potrénovali fyzičku a jak jste dobří. Ono i na ty mladé prostě jednou dojde. Staří a mrtví budeme všichni.
Zdají se vám tyto rady kruté? Pokud jezdíte MHD, víte, co vás čeká. Bezpečně také víte, že se vás nikdo nezastane. Vítejte ve výcvikovém táboře jménem Země. Na každého z nás čeká maximální počet úkolů, na které je nutno najít řešení. Očekávat, že se vás někdo zastane, nebo že vám někdo někdy pomůže, je víc než pošetilé. A bude se to stupňovat. Takže čím dříve pochopíte, že se máte spoléhat jen sami na sebe, tím lépe.
Co tě nezabije, to tě posílí
Možná vám zahynula v autě celá rodina, nebo jste přežili jako jediní ze všech přátel při plavbě po moři. Možná už proto, nechcete nikdy vytvořit rodinu ani přátelské vazby. Máte na to právo. Zdá se vám to tvrdé? Nikoliv, to je realita zdejšího místa. Jde o pouhý zlomek a nástřel toho, co se každodenně děje. A realita života sílí, stejně jako výcvik v táboře.
Pokud vás napadne, zkusit se zeptat, co bude potom, až se odebereme takzvaně na druhý břeh, otázku si dobře rozmyslete, než ji položíte. Ze svých zkušeností vím, že by se vám nemusela odpověď líbit stejně jako způsob sdělení odpovědi. Já se už neptám. Zařazuji do svého života čím dál více řádu a disciplíny, abych ve výcvik v táboře přežila co nejlépe. Něco mi říká, že se mi to bude hodit, ať už bude následovat cokoliv. Zatracený šestý smysl.