Aspergeří rodiče

Trochu i hodně jiní rodiče apergerů.
Běžné ráno. Nadávky, opakování vět do nekonečna. Únava. Bezmoc. Křik a nadávky pokračující i venku před domem.Ostuda. Nikdo nepochopí proč. Sousedé si myslí bůhvíco. Autismus se věkem nelepší. Ani jeho lehčí forma aspergerův syndrom.
Jsme na to dva. Rodiče aspergera. Nevíme, jaký bude večer, ráno nebo víkend. Nevíme, co se strhne na dovolené. A jsme často vyčerpaní..Moc vyčerpaní.
Jako terapeut slýchám od klientů zmínky o dětech, jejich aktivních zájmech a školách, které studují,slýchám to už léta a postý a postoprvní a po stodruhý-pokaždé mě to zabolí.Nebo si v duchu říkám ” ti rodiče si neváží, že mají tak skvělé dítě, co já bych za to dala”.
Nikdo si to neumí představit, co to je žít se vzteklým aspergerem. Protože pořady se točí hlavně o nízkofunkčních autistech a takových spíš roztomilých aspergerech, kteří jsou nějak nadaní nebo zvláštní a citují jízdní řády a takové věci. Není tam nic o beznaději, obcesích, nespavosti, manipulaci a nezvladatelnosti aspíků. Není tam nic o nás “jiných rodičích”.
Že začínáme dolovat optimismus při každém pomíjivém zlepšení. Týden máme radost, že není křik a nadávky se přetavily v nečekanou vstřícnost, povídání si, hraní člověče nezlob se. Běžné věci. Tak běžné, ale pro nás je to dárek.Tak krásně ulevující. Nebo také ne a úleva se nedostaví.. Někdy se daří víc, ale tam vzadu je malý potměšilý červík, který mi šeptá” nevydrží to, zase bude hůř, nedělej si pořád iluze”. Ale já si je dělám. Musím! Je to můj oddechový čas iluzí a naděje..
A unavená psychika touží po klidu a jednoduchých věcech. Odjet někam na chalupu do přírody, kterou nemáme a ( a nikdy mít nebudeme) a v klidu se zotavit u lesa – v přírodě..nemyslet a poslouchat jen ticho z lesa. Klid a ticho a příroda – skvělá terapie!
Žít je nutné ze dne na den. Lidé si život dnes snaží užívat, když můžou a mají normální děti..Plánují jejich budoucnost.
My jsme ti druzí- rodiče aspergerů-s dětmi, které často nečeká NIC. Nevíme, co bude a jestli naše dítě neskončí na ulici, až už nebudeme moct..
Bude to navždy nekonečný boj.. ? Nejsme sociální a zajímavé případy a v médiích nás neukazují.. Kdo jsme?Jsme unavení a frustrovaní a “jiní” rodiče dětí s poruchou autistického spektra. Rodiče aspergerů. Moc se o nás nemluví a nepíše. Často pracujeme doma a tak jsme hodně sami. Doufáme a musíme doufat.Někdy jsou i dobré dny, kdy můj aspík přijde ze školy a jde mi pomoct nakoupit a říká, jak mě má rád.. Jsem pak moc pyšná, že toho aspíka mám a vím, že bez něj bych byla jiná. Méně unavená, stresovaná, ale i bez něčeho důležitého v sobě. Bez lásky a obavy. Náš aspík nás nemění k horšímu.. Dokážeme si vychutnat každou dobrou chvíli.Vážit si klidu nade vše. Klidu, který nastane a pro normální rodiče by to nebylo nic extra. Každý kidný den je zárak, kterého si vážíme.
Proč to píšu? Pro představu- která je často jiná než v pořadech a autismu. Nevíme, co bude dál a neřešíme, co bude za rok. Musíme se učit žít ze dne na den a není to zrovna to, co se doporučuje?