Věděl jsem už jako ministrant, že víra je to jediné, co mně nikdo nemůže vzít, a že také po ní nikomu nic nemůže být. Až mi někdo vysvětlí, odkud a z čeho se vzal Vesmír, a co bylo, když nic nebylo, učiním v této své víře revizi.
Dvě valašsko-jihoafrická štědrovečerní zastavení: První realitu svého života jsem si zapsal hluboko do paměti ve svých pěti letech, když šel jsem na Štědrý večer na půlnoční. Naše valašská vesnička Hovězí měla kostelíček na kopečku, k němuž vedl chodník vyšlapaný v metrové vrstvě sněhu, jenž kouzelně chroupal pod nohama. Pak byly žulové schody a ozářený kostelíček, jenž mě přivítal vůní kadidla a u oltáře velkým betlémem. Ten zážitek ve mně zůstal podnes, zvláště jak se nad jesličkami s Ježíškem skláněla Panna Marie a Josef, který měl před sebou pokladničku; malý černoušek se hluboce ukláněl, když jsem mu vhodil do kasičky minci.
Hovězský kostelíček v zimě… Foto: Lucie Kašparová
Byl to pro valašského ogara hotový zázrak, blažená atmosféra se v mém dětském srdéčku proměnila v pozdější sen spatřit někdy opravdový Betlém. Tenkrát mě ještě ani napadlo, že i já se jednou vydám do biblického svatého města Jeruzalému, Jericha, Nazaretu i do Betléma, do toho samého městečka, o němž jsme se učili v náboženství s panem farářem Soldánem a neznabozi z šesté C se nám posmívali, že kdovíjak to bylo s panenstvím Marie, a kdoví kdo byl ten archanděl Gabriel…
Věděl jsem už jako nezletilý ministrant, že víra je to jediné, co mně nikdo nemůže vzít, ať to byla víra v cokoli. A také po ní nikomu nic nebylo. Až mi někdo vysvětlí, odkud a z čeho se vzal Vesmír a co bylo, když nic nebylo, pak začnu o své víře v úžasnou přírodní sílu revizionisticky uvažovat. Proto jsem se vydal až do Jeruzaléma a z něho do Betléma, kde se narodil nejslavnější a nejpopulárnější člověk této planety, pozdější židovský mudrc jménem Ježíš Kristus.
Pak mé sny mnohokrát slavily své velké naplnění; v Betlémě jsem se ocitl už posedmé. Nyní ve zvláštní nenáboženské atmosféře, jel jsem k jesličkám přímo ode zdi, která rozděluje Izrael a Palestinskou autonomii a to ještě v autě s palestinskými křesťany, kteří bojují za tzv. svobodnou Palestinu. Na druhé straně této bezpečnostní zdi totiž žije dvanáct roků ve východním Jeruzalému půvabná blondýnka z Uherského Hradiště, provdaná za izraelského křesťanského Araba. Rodina Markéty Razzúkové…
Na tom místě Betléma byly kdysi jesličky…?
Za touto zdi mezi Palestinskou autonomií a Izraelem je Betlém…
Palestinský Betlém…
Chrám sv. Hieronýma v Betlémě… Snímky Břetislav Olšer
“Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli zapsat, každý do svého města,” připomínám si biblickou legendu svého dětství. “Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazaret do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou…” Co kdyby Panna Maria dala v nouzi Ježíška do baby boxu…?
Tolik slova z Nového zákona o Ježíšově narození. Během mého nedávného pobytu v Izraeli byl už podzim a Vánoce nadosah, takže nejen mé kroky směřovaly do Betléma, přesněji přes divnou hranici do palestinské autonomie, kde bylo těsno nejen z poutníků, ale také vojáků. Když jsem si odmyslel Izraelce s americkými samočinnými puškami M 16 či Palestince s ruskými zbraněmi AK 47- Kalašnikov spatřil jsem Betlém skoro tak, jak jsem ho viděl v papírovém a vánočně dojemném provedení z chvil mého dětství. Chrám Zrození nevypadal z venku nějak impozantně, alespoň na to, že se v něm měl narodit nejpopulárnější člověk naší planety. Možná tento matný dojem vzbuzuje už hlavní vstup do baziliky. Je pouze kolem metr šedesáti centimetrů vysoký.
Kazatelna v chrámu Božího narození… Snímek Břetislav Olšer
To prý proto, aby se do chrámu nedalo vjíždět na koních, což prý za účelem zneuctění rádi činívali zvrhlí islámští bojovníci, a každý, kdo vstupoval po svých, aby se rád či nerad pokorně uklonil… Každá legenda však má své konspirátory, tak se objevili teologové a historici, podle nichž se mohl Ježíš narodit i v Nazaretu. Později se rozšířily další spekulace: Ježíš se sice narodil v Betlémě, ale nikoliv v tom poblíž Jeruzaléma, nýbrž ve stejnojmenné lokalitě položené o sto padesát kilometrů na severozápad.
Aby se obě místa rozlišila, jižní Betlém se nazývá judejský a ten severní Betlém galilejský. Archeologové tvrdí, že v judejském Betlémě, s nímž je narození Ježíše spojováno, nenalezli žádné památky z daného období. Vždy jen výrazně starší nebo naopak mladší. První baziliku na tomto místě dala okolo roku 326 našeho letopočtu vybudovat Helena, matka římského císaře Konstantina. Původní bazilika byla zničena při samařském povstání v roce 529, ale později ji dal znovu vystavět, rozšířit a mírně pozměnit císař Justinián. Bazilika Zrození Páně je jedním z nejstarších kostelů v křesťanském světě.
“Byl to jediný významný kostel, jenž unikl zkáze při nájezdu Peršanů v roce 614; zřejmě proto, že když do něj vstoupili, našli zde obrazy mudrců z Persie, a tak se rozhodli uctít památku předků tím, že kostel nechají nedotčený,” vypráví mi Peter Bachrach z Haify. “I v době křižáckých válek jej často navštěvovali poutníci. Pod kostelem lze spatřit Grotto – Zrození Páně; stříbrné hvězdičky označují domnělé místo Ježíšova narození…”
Poutníci v Betlémě…
V rozjímání jsem stál uprostřed baziliky Zrození. V duchu jsem slyšel tátův hlas, když z kůru hovězského kostela zpíval na půlnoční Rybovu Mši. Moji židovští kamarádi mi záviděli, že jsem mohl do Betlému. A to ještě neví, že mě tam vezl také Izraelec, ale arabského původu. Prostě Palestinec z východního Jeruzaléma, s izraelským občanstvím. Mě ale zajímalo, že jsem byl u betlémských jesliček ve skutečném Betlémě, v němž v dávnověku působili také výrobci střelného prachu. Turci, kteří v Betlémě pár století po Kristu pobývali, toho využili a rozebrali měděnou střechu baziliky, aby z ní nadělali koule do děl.
Opouštěl jsem Betlém. Pořad rozněžněný z toho, jak se mi splnil sen kluka, plného romantických dálek. Ještě jednou jsem se podíval směrem k tomu svatému místu. Smrákalo se. Na rodiště Ježíše padala noc. Najednou vyšla hvězda. Kdysi znamení o zrození Mesiáše. V ten můj podvečer se však místo andělského Gloria, halelujá… ozval děsivý rachot a z hvězdy byla najednou vojenská stíhačka F-15, ženoucí se nad mou hlavou někam k Pásmu Gaza. I takový je současný Betlém.
Skutečný punc současnosti místa zrození Ježíše však vytvářejí konformní Evropané, vzdáleni tisíce kilometrů, třeba až na Britských ostrovech. Jen pětina tamních základních škol bude mít letos tradiční vánoční program s besídkami a betlémem. Ostatní školy to odmítají z obavy, že tím pobouří děti z přistěhovaleckých rodin. Některé školy tak nebudou mít na vánoce vůbec žádnou vánoční atmosféru, skoro polovina předvede jako loni moderní “odkřesťanštěnou” verzi vánoc s nebiblickými postavami.
Většina rodičů je přitom podle průzkumu veřejného mínění pro to, aby se děti ve škole s tradiční formou vánoc seznámily. I podle řady odborníků tím britské školy zcela zklamaly – neseznamují žáky se základní událostí lidských dějin. Podle profesora Terence Copleyho z Oxfordu je to šílenství: „Ještě jsem nepotkal žida, muslima nebo hinduistu, kterému by vadilo připomenutí Kristova narození. Ostatně podle islámu je Ježíš Kristus také prorokem, jehož narození je popsáno v Koránu. Potlačení náboženské složky Vánoc otevírá dveře bezbřehé komercializaci a požitkářství,“ varuje profesor Copley.
„A když je řeč o čerstvě narozeném miminku, které není z pohádky, jako Ježíšek, tak se teď podívej, jak za mlada vypadal dnešní skoro pětaosmdesátník,“ mění věřící Žid Bobby David z Tel Avivu moudře téma a přivádí mě zpět do přívětivější reality. Tajemně se přitom usmívá a podává mi poněkud omšelou knížku. Čtu na ni německý nápis: Babys Tagebuch – Knížka dětských dnů. A uvnitř německy o každičkém faldíku malé Bobbyho , který chodil v Ostravě do německé školy. Je v ní též o tom, kdo mu jaké přinesl dary, kdy měl žloutenku a hlavně, že dnešní skoro devadesátikilový cvalík vážil při narození jen 3,50 kg, i když měřil už úctyhodných třiapadesát centimetrů. Skoro jako Ježíšek…
„Protože židovské děti bývaly moc smutné, když jejich křesťanští kamarádi dostávali ke konci každého roku o Vánocích krásné dárky, byl u Židů svátek Chanuka, svátek znovuzasvěcení chrámu, zaveden jako obdarovávací. Během něho dostávají také židovské děti dárky,“ vysvětluje Boby a dodává, že chanuka je hlavně oslava vítězství Židů nad helenizovanými Syřany a osvobození Jeruzalému.
Foto: Reuters
Dne 17. října 2001 byl al-Fatáhem zastřelen ministr turistiky Šaronovy vlády Zeevi a Jásira Arafata Izraelci uvěznili ve jeho sídle v Ramaláhu, kde měl domácí vězení do doby, než vydá vrahy Zeeviho. Na podporu jeho propuštění zajalo na 200 palestinských teroristů v Chrámu narození Páně mnoho duchovních a turistů. Izraelská vláda nakonec ustoupila mezinárodnímu nátlaku ve věci propuštění Jásira Arafata z jeho sídla v Ramalláhu. Situace v Betlémě byla komplikovaná. Izrael se nechtěl dostat do konfliktu s katolickou církví, který by hrozil při obsazení starobylého kostela.
Ke všemu bylo teroristům dovoleno odletět do azylu na Kypr… Provokace se nepodařila, protože izraelské vojsko na baziliku nezaútočilo. Ale kněží, které muslimové přitom zadrželi, shodně potvrzují, že „bojovníci hledající azyl“ se chovali ve svatyni skandálně. Arménský kněz Narkiss Korasian to dosvědčil: „Kradli všechno. Ukradli i naše kříže, ničeho neušetřili. Sebrali svícny, ikony, a všechno, co vypadalo jako zlato…” Nešlo o žádné hledání azylu, nýbrž o účelové zneužití jednoho z nejdražších křesťanských míst. Abdullah Abu Halid, jeden z vůdců této teroristické akce, později prohlásil:
„Šlo o to, zabrat kostel a vytvořit tak mezinárodní tlak na Izrael… Již dříve jsme věděli, že v kostele je zásoba potravin pro 50 mnichů na dva roky. Olej, fazole, rýže, olivy a největší studna ve starém Betlémě. Nebylo zapotřebí elektřiny, protože zde byly svíce. Na nádvoří se vařilo.“ Brzy poté hrozilo nebezpečí, že i betlémská bazilika Narození Páně se stane muslimskou svatyní. Ukázalo se totiž, že dva členové komanda zahynuli při přestřelce s Izraelci. Jejich druhové je chtěli pochovat jako „mučedníky“ přímo v bazilice. To by znamenalo, že podle Koránu by křesťané neměli v budoucnosti přístup do „svatého místa muslimů“. Teprve mezinárodní intervence tento problém vyřešila. Na 200 palestinských teroristů v Chrámu Božího narození v Betlému
Na náměstí Jesliček nyní patrolují desítky palestinských policistů. Do kněžských rouch odění řečtí ortodoxní a arménští kněží se však těsně před Štědrým dnem v Chrámu narození Páně do sebe pustili násadami košťat a kameny, když při svátečním úklidu kvůli malichernému sporu propukla dlouho trvající rivalita. Musela zasahovat policie. Bazilika je spravována společně Římskokatolickou, Řeckou pravoslavnou a Arménskou apoštolskou církví. Správa chrámu je rozdělena a dodržování pravidel pečlivě sledováno, přičemž jakýkoliv zásah jedné církve do práv některé z dalších církví, může vyvolat vášnivý spor. Nicméně úklidové práce se ošklivě zvrhly, když někteří řeckopravoslavní vstoupili do části chrámu, kterou měli ve správě Arméni. Vypukla potyčka mezi asi 50 „Řeky“ a 30 „Armény.“
Vánoce v jihoafrické Pretorii…
Čas oponou trhnul a já se ocitl ve světě, z něhož jsem se vždycky poctivě vracel domů na svátky vánoční. Až ta cesta na jih černého kontinentu. Vánoce v JAR pro mě byly napůl pracovní, když jsem fáral v Rustenburgu skoro kilometr pod buší za účelem reportáže z jihoafrických platinových dolů. Než jsem se vzpamatoval z toho, že v dolech na platinu se běžně kouří, že ani v administrativě nepracuje žádná žena a ty z řad černošek se vdají, až když za ně rodina zaplatí určitý počet krav, byl tady Štědrý večer s půlnoční mší. Moje valašsko-afrikánské půlnoční aneb Jaké to je pod Jižním křížem
Vánoční fárání v platinovém dole v JAR…
Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely většinou protestantskými, jsou jen dva tři katolické. A do toho, v němž byli křtěni synové mých známých, se vydáváme, já katolík s ateistou Jardou, na půlnoční. Nejdeme po chroupajícím sněhu po chodnících mezi dvoumetrovými závějemi, ale jedeme nočními pětadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrážíme asi hodinu a půl před započetím bohoslužby. Za okny domků Rustenburgu nevidím rozžaté žádné vánoční stromečky.
Botswanský rybník vydal moravským rybářům úlovek kaprů pro každou českou rodinu v Rustenburgu…
Buď vůbec nejsou anebo se rozsvítí až následující den večer. Búrové jako protestanti slaví Štědrý večer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánění kostelních zvonů, a když přijedeme ke katolickému chrámu, vidím, že jsme na velkém parkovišti teprve třetím autem. Předpokládám, že ta první dvě patří faráři a kostelníkovi, tedy dvěma hlavním organizátorům duchovního života zdejších protestantů a katolíků. Nemýlím se. V kostele si připadám jako v sále kulturního domu. Nikde žádné církevní okázalosti, honosné oltáře, pozlacené sochy, stěny pomalované biblickými výjevy. Kněz v civilu stejně jako kostelník roznášejí texty písní, nikde žádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve svátečních komžích nechodí rozsvěcovat svíčky na oltář. Nejvíc mi vadí, že nezní v celé své mohutnosti tóny varhan, doprovázené zpěvem koled.
Pak přišel na řadu v jihoafrickém štědrovečerním vedru „Narodil se Kristus Pán“…
To, že v Africe nebude během Vánoc sníh a mráz, to jsem pochopil, ale že v katolickém kostele bude chybět na půlnoční nazdobený vánoční strom, betlém s klanějícím se černouškem a varhany, doprovázející farníky při zpěvu koled, to mě zklamalo. Před židlemi, seřazenými do schůzovních řad, byl řečnický pult, vedle stůl a za ním na stěně kříž, jediný symbol posvátnosti tohoto místa. Nervózně jsem čekal, kdy se chrám zaplní a lidé začnou zpívat koledy. Věřil jsem, že se katolíci celého světa dávno spojili. V Rustenburgu zpívali věřící krásně, ale jediná melodie neodpovídala některé z těch, které jsem už z dob svého ministrování tak důvěrně znal. Byla to divná půlnoční. Zvedli jsme se, což s povděkem přivítali kolem stojící farníci, jimiž byl najednou chrám zcela přeplněn. Asi padesát jich ještě stálo venku, protože se jednoduše dovnitř nevešli. Už jsem před sebou měl vidinu bramborového salátu a kapřího řízku…
“No nazdar!” vyjeknu, když se podívám na parkoviště. Jardova toyota stála v čele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd. “To snad není možné!” zahromuje Jarda a přidá několik peprných slov. Naštěstí v češtině, takže jim kousek dál stojící věřící nerozumí. Ale jako ateista si to mohl dovolit. “To je na další dvě hodiny…!” Mýlil se, bohužel. Seděli jsme v autě a vykouřili všechna marlbora. Trvalo to skoro tři hodiny. Pak pobožnost končí a lidé začínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastně napřed si v bohulibé vánoční náladě asi ve dvě hodiny v noci dlouze přejí hodně štěstí a zdraví, největší zdržení je v tom, že si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to mohou být tisíce dlaní.
A radost pod stromečkem po jihoafricku…
Ve tři hodiny ráno si po nejdelší půlnoční svého života sedáme konečně do křesla v hale u Jardy, na řízek a salát už nás dávno přešla chuť, zato uklidňujících vypálených švestkových porcí z mnou dovezeného valašského moku do sebe obracíme nepočítaně. Následující Hod boží vánoční registruji proto až hodinu po poledni, když mě Sylva dostrká k bazénku a strčí mě do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli říkat bez rouhání voda vzkříšení. Jarda se nezúčastňuje, je schopný komunikace až v den, v němž má u nás svátek Štěpán. Vánoce jsou zkrátka prima období. Ať si říká kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizině. Štědrý večer je přece vymyšlený jen proto, aby se blízcí lidé alespoň jednou v roce sešli u společného stolu. Aby si udělali radost. Objali se, popřáli si všeho dobrého.
Potom přišlo na Boží hod vánoční koupání v bazénu… Snímky z JAR Břetislav Olšer
U Sylvy a Jardy jsem se sice cítil jako ve své nejbližší rodině, byli báječní a laskaví, ale jistě mi prominou, doma je přece jen doma. Proto doufám, už všechny příští svátky shonu, nervů ve frontách v obchodech, úklidů, pečení a přejídání, potíží se žlučníkem, ale také čas pohody, vůně purpury a třpytu v očích z lásky i z prskavek, si užiji ve zdraví a štěstí u té své opravdové rodiny…
Inu, Vánoce jsou báječnými svátky, ať jsou v Betlémě nebo pod Jižním křížem, ale přesto doma je doma…Fotofejeton: Nad Betlémem vyšla hvězda – byla to ale stíhačka F-15…
Podle kalvinistů či luteránů se Ježíšek narodil až 25. prosince…?
Štědrý den v bazénu při čtyřiceti ve stínu…
Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKnihav elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud