Proč nám to tak trvá? 

Dnes reaguji na další, příběh, který mě opět donutil zastavit se a přemýšlet. Připomenul mi, jak jsme nepoučitelní a bez pokory. Neumíme ocenit ty nejzákladnější věci, které jsou zároveň ty nejdůležitější. Umíme je ocenit, až nám na dveře zaklepe zubatá. Jakmile ale slezeme ze smrtelného lože, začne nás pálit dobré bydlo. V těžké chvíli slibujeme, jak už budeme žít zdravě, ohleduplně a jinak. Jen se nám uleví, na talíři máme hamburger a kachnu, zapíjíme jej colou, v puse máme cigáro a místo spánku paříme do rána.

Přes samou práci nemáme čas na svou rodinu a přátele. Máme pocit, že je vše důležitější než vztahy. Jakmile nám ale někdo odejde dřív, než se s ním vůbec stihneme potkat, protože to stále nějak nestíháme, máme z toho šok, jak to rychle ubíhá.

Žádná chvíle se nedá vrátit a moc bych si přála, abychom všichni dokázali vždy rozlišit, kdy je třeba odložit práci, přestat se stresovat a jet někoho navštívit. Vyměnit fáro za úsporné přibližovadlo a místo řízku si dát topinky. Anebo být tak úspěšný, že jiní pracují za nás, ale s vědomím, že je člověk nevykořisťuje, ale dává jim práci, za kterou jim dobře platí.

Příběh je o bohatém podnikateli, co hodně pracoval a také velmi zbohatl. Pak mu ale na rakovinu zemřela žena. V tu chvíli se mu zhroutil svět a všechny peníze světa by dal za život ženy. Potkal ho osud, jaký slýcháme často. Jen jej nějak nevnímáme, dokud se nás netýká.

Jak zjistit, kdy je toho už dost? Kdy zmírnit a kdy se zastavit?  Kdy udělat změnu? Poznat ten pravý okamžik není snadné a musí to udělat každý sám.

Je důležité, aby se opravdu důležité věci staly opravdu důležitými.

Na první pohled vypadá věta jako blábol, je ale tak pravdivá, až z ní někdy mrazí.

Dobře, že se občas objeví i příběhy se šťastným koncem. Záleží na úhlu pohledu, pro koho je a není ten konec dobrý…

Když potkal úplně náhodně muž novou ženu, dokázal změnit svůj celý život. Miliardář se vzdal veškerého majetku a rozdal jej vlastním třem dětem. Jediné co si nechal, byla koupě malého penzionu na vesnici, ze kterého v klidu a pohodě žijí ten nádherný každodenní klidný život.

Mají tam čas v klidu snídat a pozorovat stromy a poslouchat ptáky. Dívat se do nebe a na krásu potůčků. Dokáží vnímat tu nádheru, kterou nám země poskytuje, ale my ji nějak nevidíme, protože ji bereme tak nějak samozřejmě. Má čas obejmout ženu a pozdravit přátele, zastavit se na kus řeči. Žijí ty úžasné životy plné lásky a vzájemného porozumění.

Nemusíte být Japonec ani milionář, abyste dokázali změnit svůj život, dokud je čas. A ono není sice nikdy pozdě, ale udělat to dřív než později, může být velká výhoda. Nemusí na to jednak nikdo dojet a dát nám tak obrovskou lekci, a také vám nemusí zpětně být líto, že jste víc nežili pro jiné než třeba pro práci.

Ony ty výkony totiž pak budou úplně jedno. Dřív nebo později, budeme zapomenuti. Jediný smysl, který mi to dává, je mít dobrý pocit v momentě odchodu. A tak se opět s pokorou zamýšlím, co dalšího změním, abych to dělala jinak. Kéž by takových příběhů bylo ve zprávách víc. Častěji by nám to připomnělo, které z těch věcí jsou opravdu důležité. Přeji nám, ať je všichni rozeznáváme čím dál lépe.

Odkaz: Magnát vyměnil majetek za skromný život se svou láskou