Být dokonalý znamená být šťastný? Až mě budou lidé oslovovat Paní inženýrko, budu mít dokonalou postavu snů a umět mluvit třemi světovými jazyky, budu šťastná? Budu šťastná, až moje děti dostudují vysokou školu a odletí na stáž do Ameriky? Budu se cítit lépe až budu mít pod polštářem hromadu ušetřených peněž, které jsem toužila investovat do „něčeho“ jenom ne do zážitků? Kdy nastane ten okamžik, kdy se přestanu honit za něčím, co je tak proměnlivé jako podzimní počasí? Proč se v současné době každý honí pouze za uznáním, prestižním pracovním místem a několika tituly, které plodí vysoké školy, na kterých studujeme obory, zaměřující se na rozvoje Evropské unie, ekonomie, veřejných věcí a dalších velmi praktických mezičlánků, které v praxi velmi jistě nikdy nepoužijeme. Za čím se tedy vlastně honíme? Proč pokládáme zážitky a chvíle s přáteli za nepotřebné a raději se zavíráme ve svých kancelářích dlouho do večera? Každý víkend si v hlavě promítám, proč jsou víkendy tak krátké a proč místo brouzdání po lese, raději volím brouzdání po internetu či v účetních knihách? Proč věci nestíhám v pracovním týdnu a kazím si s nimi víkend? Mohu bez pracovních a školních povinností vůbec žít? Může bez nich žít další velmi početná část ženského pokolení, která ve snaze za dokonalostí zapomíná na běžné věci, které donedávna každou z nás dělali šťastnou?
Až jednou budu…..
Dříve jsem si říkala větu, „až jednou budu dospělá, budu si užívat“. Jsem dospělá a neužívám si. Dříve jsem nenáviděla prázdniny, jelikož jsem se neviděla se svými spolužáky mnohdy celé dva měsíce, dnes bych prázdniny milovala, ovšem žádné neexistují…Nerada jsem chodila do školy, a nerada se učila. Dnes chodím do školy dobrovolně a jsem ochotna za ní ještě zaplatit notnou částku svých těžce vydřených peněz. Chodím do zaměstnání a zároveň se snažím vystudovat školu, ve které nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě. V práci absolvuji kurz německého jazyk s vědomím, že týden, co týden absolutně nevím, co je němčina a začínám ji spíše brát jako svého úhlavního nepřítele. Každý den ráno vstávám s myšlenkou, že dnes půjdu cvičit, každý večer s touto myšlenkou i uléhám. Každý den si říkám, že dnes si přítel zaslouží teplou večeři podle nového receptu, každý den se raději spokojím se staronovým receptem na vepřový plátek a bramborami. Proč to všechno dělám? Přece proto, „až jednou budu mít od části těchto povinností klid a budu si užívat slunného dne na zahradě s koktejlem v ruce“. Jenom při tom musím doufat, že “až jednou budu stará, budu mít snad na co vzpomínat”.