Když po něčem toužíte, ještě to neznamená, že to chcete. Touha je často opředená utkvělými a vysněnými představami. Skutečnost je pak zcela jiná. Touha může být velmi zákeřná emoce s fatálním důsledkem. Touha po pozitivním zážitku, psychickém, fyzickém i materiálním, může být sama o sobě i zcela negativním zážitkem. A pokud onen negativní zážitek a cennou […]
Možná to taky znáte. Od rána, co jste se probudili, se vám vše kazí pod rukama. Polijete se šálkem kávy, jak jinak než horké, autobus vám ujede před nosem a váš mobil zůstane doma na nočním stolku… Někdy se den „Blbec“ rozšíří na delší časové období. Může to být měsíc, ale i roky. Padá na
Někdy musíme hodně obětovat pro svoje ideály. Když o ně přijdeme, jen těžko můžeme žít s tím, že jsme se jich vzdali. Všechny ty životní rány, ponížení, nepochopení, pády i schopnost vstát a zase jít dál. Říká se, že vše časem přejde a přebolí. Vlastní hodnoty a ideály jsou nesmírně vzácné a cenné. Občas to
Všichni jsme si nasadili masky. Nosíme je ven do společnosti, která je takzvaně dokonalá. Je dokonalá tak, až se jí vlastně lidé bojí. Proto si nasazují masky, aby v nich mohli přežít. Někteří lidé se v tom maškarním bále zvaném život nadobro ztratí a už jen velmi těžko hledají cestu zpět k sobě samotnému. Už
Nemám ani tak na mysli vrásky. To jsou stopy života a těm, kdo jsou krásní uvnitř, nesmírně sluší. Co by ti, co již nejsou mezi námi, protože odešli příliš brzy, za vrásky dali. Určitě znáte spoustu těch, co již dávno nevypadají na dvacet, přesto z nich vyzařuje tak fascinující krása, že z nich nemůžete spustit oči. Jaká
Možná jste na tom stejně. Občas se to ve vás rve a máte pocit, že jste pouhý pozorovatel. Koukáte na okolní dění a ničemu nerozumíte. Možná je to dobře, protože si tak získáváte odstup a třídíte myšlenky. Možná taky ne, protože máte pocit, že se vlastně za vás rozhoduje někdo jiný a že jste stále
Ticho je v dnešním ukřičeném světě, plném hluku směřující odevšad, velmi vzácná věc. Všechny ty pípající elektronické hračičky, hluk dopravy, továren a všeobecného života kolem omezují naše smysly. Moc ráda poslouchám sílu ticha. Má svoji vnitřní melodii, svou vlastní úchvatnou hudbu, která nesmírně zdvořile, okázale a jemně tančí s duší každého člověka. Ticho je nesmírně osvobozující a
Nechápu, proč se lidé stále řídí nějakými zažitými stereotypy. Začíná to v rodině, přejímáním cizích a někdy dost zpackaných životů. Pokračuje to ve škole, vnucováním všeobecně zažitých mýtů, které vůbec nemusí být pravdivé. Svazujícím náboženstvím, které je opředeno sílou a touhou po bohatství i moci. Ze všech koutů multimédií a internetu je nám předkládáno to, co
Každý z nás prochází vývojem. Skrze vzestupy a pády, tisíckrát podražené nohy, zlomené srdce a skrze ztrátu milionu iluzí, postupem času měníme i svůj pohled na život, svá přání a představy. Představy o světě, o životě, o jeho vzniku, o tom, co bylo před ním a co je po něm. O tom, co je opravdu důležité.
Ve škole se každý den odehrává mnoho setkání a samozřejmě i mnoho odchodů. Už jenom když jsou dělené hodiny, kdy se třída nejdřív loučí a poté se zase setkává. Každý den se loučíme před odchodem domů, i když víme že si budeme psát na Facebooku nebo se dokonce uvidíme. A teď přišlo nové loučení. Loučím
Měla to být normální běžná hodina literatury. Přečíst životopis pár autorů, nějaká ukázka z díla, zápis, nějaké cvičení v pracovním sešitě, možná poslech nebo krátká videoukázka. Ale naše milá paní profesorka se rozhodla jinak. A tak jsme tvořili dadaistickou báseň nebo text. Po rozdělení do skupinek, což bývá většinou problém v důsledku nesnášenlivosti některých jedinců,
Ano, přesně tak nás, studenty, vidí naši učitelé. Nebo se podle toho alespoň chovají. Mám na mysli hlavně množství domácích úkolů a představy o našem učení se. Většina učitelů si nejspíš představuje běžného studenta jako knihomola s jediným zájmem a životním posláním a to školou. Ale to, bohužel, není pravda. Běžný student je ze školy