Po obědě ve školní jídelně, o kterém jsem psala minule, nastává odpolední vyučování. Jsou to hodiny plné utrpení pro žáky i vyučující. Studenty přepadá únava po obědě a dopolední dřině. Už jenom to dokáže docela znepříjemnit hodinu, když musíte hlídat jestli neusnete při velmi zábavném výkladu fyziky či v hudební výchově. Učitelé nemají odpolední vyučování […]
UPOZORNĚNÍ: Ilustrační obrázek je opravdu pouze ilustrační, školní plastové tácky, křivé nože a omlácené talíře jsem raději nefotila, obávám se o fotoaparát… Tak jsem tu zase s pokračováním školních útrap… Po dopravení do školy, vyhrabání učebnic v přeplněné skříňce a pár hodinách ve vymezených třídách mi někdy mezi druhou a třetí hodinou začne cukat oko.
Jak jsem slíbila, přináším pokračování utrpení mnoha školáků a studentů. Jak byl autobus na začátku studený, během půlhodinové jízdy se stačil zahřát. Je to velmi potěšující skutečnost pro nás, spáče. Ale jen do té doby, než dorazíte na místo určení a musíte vypadnout zpět do té zimy. V těchto chvílích nasazuji rychlost ,,uteč zimě” ,
To se takhle ráno vzbudíte, tedy jste vzbuzení otravným zvoněním budíku, a jen co otevřete oči, víte že něco je špatně. Protože i když otevřete oči, všude kolem je tma. Nejdřív přemýšlíte kdo by vám v noci volal a tak vás vzbudil. Po prohlédnutí mobilu a opětovném zvonění budíku pochopíte, že to opravdu není jen
Tak jsem si v rámci meditačního cvičení (kecám, žádný nedělám, ale chci vypadat cool) zkusil vybavit, jakých ďábelských neomarxistických nápadů a nařízení by byl můj chorý mozek schopen, kdybych byl něco jako neomarxistický diktátor, nebo alespoň ředitel nějaké gender,homo,imigranto,gunfree a bůhví jaké další ziskovky. Následující text tímto ovšem nařizuji brát pouze jako humor, nebo pokus
ELFÍ SLZA – Kapitola I. “Mě to nejde!” povzdechla jsem si tiše, když jsem se snažila vyřezat nožem mé jméno na nově vyrobený dřevěný luk. “Pomůžu ti,” ozvalo se za mnou mužským hlasem. Ohlédla jsem se. Stál tam můj nejlepší kamarád Yura. “Ne dobré, zvládnu to,” odpověděla jsem na důkaz svých slov, jsem se do
Nevím, co udělalo větší hluk, jestli rachocení klíčů v zámku nebo podpatky klapající o zem, každopádně první, kdo mě přišel přivítat byl Lars. Mohutnou tlapou mi roztrhl tento týden už třetí silonky a vypadal, že je opravdu rád, že mě vidí. Odkopla jsem boty pod botník, uklidím je ráno. Byla jsem tak moc unavená… Ostatně
Už si ani nepamatuji, kdy jsem pro samé povinnosti měla čas jej naplánovat natož prožít. Můj ideální den je strávený v posteli. Spánek do oběda, objednaná pizza, stokrát ohraná oblíbená komedie, popcorn a zmrzlina. Ideální den je také vstávání za úsvitu, šálek černé hořké kávy, zapálená svíčka a dlouhá a klidná meditace. Hodina jógy nebo čchi-kungu.
Vědomí se mu pomalu dralo do spánku. Otevřel zelenohnědé oči, jenom aby byl na krátkou chvíli oslepen lampičkou, která stála rozsvícená na nočním stolku vedle královsky velké postele, ve které ležel. Rychle oči znovu zavřel a ospale si přiložil dlaň na tvář. Chvíli počkal, pak otevřel jedno oko, poté i druhé a podíval se na
Snad ještě existuje ,,Muž“ s velkým ,,M“ Naděje umírá poslední. Propadneme li beznaději, žije se těžce. Víra uzdravuje. A bez ní se neobejde ani realista. Ten minimálně věří ve vlastní existenci. Touha je původcem všech velkých činů. Bez touhy cokoliv získat či změnit nevznikne nic. Snad je to špatně řízenou emancipací. Snad stresující dobou. Snad přehnaným
Ani nevím, zda se tak cítím. Myslím jako blogerka. Ale blog mám a pravidelně na něj píšu. A taky píšu na blogy jiných. I nyní marně přemýšlím, proč se jednou píše bloger a někdy blogger a co je vlastně správně. Možná mi na to odpoví jiní blogeři a nebo bloggeři?
Milý Ježíšku, Píšu ti s nadějí na změnu. Sledujíc směr, kterým se naše země ubírá, mě vede k tomu, abych i já připojila své přání. Až poletíš přes naši republiku, vem to prosím kolem Pražského hradu. Vyjde li opět hvězda nad betlémem, prosím, ať se hlavně rozsvítí v hlavách těch, jenž nám mají vládnout. A také nechť světlo